Příběhy bezdomovců. Příběh první - Martin

Příběhy bezdomovců. Příběh první - Martin
ilustrační foto prostejov.eu

Patnáctého února 2016 se v Prostějově poprvé rozjel projekt Polévka bezdomovcům. U jeho zrodu stál student střední školy Jan Šmída, který ve spolupráci s Miladou Sokolovou projekt rozjel. Ten pokračuje díky dobrovolníkům třetím rokem. Za dobu svého trvání vzbudil spoustu ohlasů, kladných i záporných. 

Protože se v komunitě lidí bez domova pohybuji už nějaký pátek, rozhodla jsem se zveřejnit několik jejich příběhů. Jsou to lidé, kteří se v těžké životní situaci ocitli nečekaně. Nepostavila se za ně rodina, pokud nějakou mají, pomocnou ruku jim nepodala ani společnost. Někteří se mi ztratili z očí, jiné potkávám dodnes. Byla bych ráda, kdybyste si při čtení uvědomili, že bezdomovce nelze vymýtit, lze jim jen pomoci. A vězte, že mnozí si tu pomoc opravdu zaslouží.

Příběh první. Martin

Psal se rok 1992, když jsem na prostějovském hlavním nádraží potkala spolužáka mého bratra. Měl pár let po vojně a v nádražní hale přespával. Zašli jsme do bufetu, já mu poručila guláš a on začal vyprávět.

Byl z dětského domova, rodiče se k němu nikdy nehlásili. Vyučil se zámečníkem, po zkouškách musel z domova odejít a přespával po kamarádech. Práci si našel snadno, byl manuálně zručný a tak ho vzal soukromník. V té době si našel děvče, oženil se, když byla na cestě první dcera, narukoval na vojnu.

„Bydleli jsme u jejich rodičů v rodinném domku. Manželčini rodiče nás podporovali, žena otěhotněla hned po škole a tak byl její příjem minimální. Když jsem byl na vojně, táhla to jen díky nim,“ zavzpomínal. Krátce po návratu z vojny se Martinovi narodila další dcera a on měl pocit, že musí „zabrat“, aby ženě a dětem vynahradil finanční strádání. „Chodil jsem do práce, pomáhal o víkendech na stavbách, brigádničil, kde se dalo. Hodně peněz a času jsem věnoval úpravám našeho bydlení v domku. Jen mi nějak ušlo, že s rodinou trávím stále méně času.“

To se projevilo ve chvíli, kdy mu žena sdělila, že podala žádost o rozvod. Našla si jiného. Tchán Martina následně vyhodil z domu. „Zůstaly mi dvě igelitky oblečení, prázdná peněženka a alimenty tak vysoké, že polykají víc než půlku mé výplaty. Dům je ženiných rodičů, materiál kupoval tchán, všechny doklady má on nebo žena. Soudit se s nimi bych mohl, ale nemám za co. Mnohem víc mne trápí, že mi ex nechce půjčovat holky, ani jednou za měsíc, jak určil soud. Neviděl jsem je čtyři měsíce,“ dodal.

Martin spával na dílně, majiteli se to ale nelíbilo. Musel hledat jiný příbytek, na podnájem ale neměl peníze a kamarádům se kvůli rodině odcizil. Spal na nádraží a párkrát do měsíce v hotelu, kde se pořádně vykoupal, vypral si a vyspal se v posteli.

Byla to tehdy smutná schůzka a já marně hledala řešení. Martin věděl, kde mě najde a počítat mohl i s mou pomocí. Jenže nepřišel.

Potkala jsem ho asi za tři roky, jak jinak, než na nádraží. Byl z něj jiný člověk.

„Nebudeš tomu věřit, ale našel jsem si tady ženskou. No, ona si našla mě. Jezdí sem do práce a vídala mě na nádraží. Nedalo jí to, a oslovila mě. A tak jsme spolu, bydlíme na dědině v domečku po jejích rodičích a je nám dobře. Jen holky jsem od té doby viděl snad pětkrát, nechtějí ke mně. Mají nového tátu,“ posteskl si.

Od tohoto příběhu uplynulo dvacet let. Skončil napůl dobře, díky jedné ženě, která se rozhodla pomoci. Málo stačilo, aby na světě chyběl jeden hodný, pracovitý chlap. (ber)

Poslat nový komentář