Příběhy bezdomovců. Příběh třetí - Maruška

Příběhy bezdomovců. Příběh třetí - Maruška
ilustrační foto archiv PvNovinky.cz

Patnáctého února 2016 se v Prostějově poprvé rozjel projekt Polévka bezdomovcům. U jeho zrodu stál student střední školy Jan Šmída, který ve spolupráci s Miladou Sokolovou projekt rozjel. Ten pokračuje díky dobrovolníkům třetím rokem. Za dobu svého trvání vzbudil spoustu ohlasů, kladných i záporných.

Protože se v komunitě lidí bez domova pohybuji už nějaký pátek, rozhodla jsem se zveřejnit několik jejich příběhů. Jsou to lidé, kteří se v těžké životní situaci ocitli nečekaně. Nepostavila se za ně rodina, pokud nějakou mají, pomocnou ruku jim nepodala ani společnost. Někteří se mi ztratili z očí, jiné potkávám dodnes. Byla bych ráda, kdybyste si při čtení uvědomili, že bezdomovce nelze vymýtit, lze jim jen pomoci. A vězte, že mnozí si tu pomoc opravdu zaslouží.

Příběh třetí. Maruška

Marušku jsem potkala před mnoha lety, když jsem se sociálním kurátorem navštěvovala lidi bez domova, kteří přespávali pod rampami na hlavním vlakovém nádraží. Když jsem tam upravenou paní kolem šedesátky s taškou na kolečkách viděla, myslela jsem si, že zabloudila z nástupiště. Bylo to ale jinak. I Maruška byla bezdomovec. Kvůli rodině.

Maruška pocházela ze staré sedlácké rodiny, žijící v jedné větší vesnici na Prostějovsku. Staršího syna vyslali rodiče na studia a on posléze zakotvil v Praze. Na dceru, vyučenou prodavačku, zbyla starost o statek a posléze i oba nemohoucí rodiče. Nikdy nechodila do práce, rodiče, několik let kvůli nemoci ležící, dochovala do konce. Po pohřbu přišel šok. „Bratra jsem do té doby viděla tak jednou za rok, když náhodou přijel. Po pohřbu mi ale ukázal papíry, že naši na něj barák přepsali už dávno, on ho potřebuje prodat a já mám odejít,“ rozplakala se. Poddajná Maruška se neuměla bránit, a asi ani nechtěla. S taškou na kolečkách, ve které byl její veškerý majetek, odjela do Prostějova, aby našla útočiště v komunitě bezdomovců. Jak mi kurátor řekl, nikdo za ni roky neplatil sociální ani zdravotní pojištění, nebyla nahlášena jako opatrovatelka rodičů, takže neměla nárok, kromě hmotné nouze, na žádné dávky ani důchod. Na vesnici se vrátit nechtěla, kvůli pomluvám a posměchu, a bratr se k ní, přes intervence kurátora, hlásit nehodlal.

Na ulici nepřežila zimu. Jak jsem se po čase dozvěděla od pracovnic LDN, dovezli ji jednou v noci polozmrzlou a blouznící. Už se neprobrala. Jediný příbuzný jí neprokázal ani poslední poctu, důstojný pohřeb. (ber)

Poslat nový komentář