Příběhy bezdomovců. Příběh čtvrtý - Jirka

Vydáno: St, 02/14/2018 - 17:48

ilustrační foto archiv PvNovinky.cz

Patnáctého února 2016 se v Prostějově poprvé rozjel projekt Polévka bezdomovcům. U jeho zrodu stál student střední školy Jan Šmída, který ve spolupráci s Miladou Sokolovou projekt rozjel. Ten pokračuje díky dobrovolníkům třetím rokem. Za dobu svého trvání vzbudil spoustu ohlasů, kladných i záporných.

Protože se v komunitě lidí bez domova pohybuji už nějaký pátek, rozhodla jsem se zveřejnit několik jejich příběhů. Jsou to lidé, kteří se v těžké životní situaci ocitli nečekaně. Nepostavila se za ně rodina, pokud nějakou mají, pomocnou ruku jim nepodala ani společnost. Někteří se mi ztratili z očí, jiné potkávám dodnes. Byla bych ráda, kdybyste si při čtení uvědomili, že bezdomovce nelze vymýtit, lze jim jen pomoci. A vězte, že mnozí si tu pomoc opravdu zaslouží.

Příběh čtvrtý: Jirka

S Jirkou jsem se potkala před pár lety náhodou při jedné akci pro děti. Moc se mi líbila holčička, která na pódiu excelovala pěveckým vystoupením. Na culíkatou dívenku se z publika s dojetím usmíval muž, kterého se za ruce držely další dvě dcerky. Na mou otázku, zda je jeho i malá umělkyně, odpověděl kladně. A pak jsme se dali do řeči. Jirkův příběh mi tehdy docela vyrazil dech. Skončil i s holčičkami na ulici. Kvůli manželce, chorobně závislé hráčce.

„Žena byla na mateřské a já jsem ze začátku vůbec netušil, jaké dluhy dělá. Na automatech prohrála celý majetek, a ač jsem se snažil, skončilo to exekucemi. Jednu jsem horko těžko vyplatil, došla druhá a nakonec jsme, kromě osobních věcí, přišli o všechno. Žena se rozhodla jít do léčebny, ale já jsem skončil i s dětmi doslova na ulici,“ popsal mi počátek svého příběhu.

Nastal velký problém, muže s dětmi totiž nechtěli vzít v žádném azylovém domě. Úřady mu nabídly jen možnost umístit děti do domova. A to zase nechtěl Jirka. Nakonec bydlení sehnal díky kamarádům, u kterých skoro půl roku přespávali, a holčičky si mohl nechat.

„Tehdy to byla strašná situace, rodiče jsou v domově a jsou oba vážně nemocní, sourozence nemám a manželčina rodina o nás nejevila zájem. Díky bohu za kamarády, bez nich bych to nedal,“ dodal.

Z culíkaté holčičky a jejich sestřiček jsou dnes už slečny na vdávání. Je, ani Jirku, jsem od té doby neviděla, ale vím, že jejich příběh skončil dobře. Díky těm, kdo jim neváhali podat pomocnou ruku. (ber)