Příběhy bezdomovců. Příběh sedmý - Josef

ilustrační foto archiv PvNovinky.cz

Protože se v komunitě lidí bez domova pohybuji už nějaký pátek, rozhodla jsem se zveřejnit několik jejich příběhů. Jsou to lidé, kteří se v těžké životní situaci ocitli nečekaně. Nepostavila se za ně rodina, pokud nějakou mají, pomocnou ruku jim nepodala ani společnost. Někteří se mi ztratili z očí, jiné potkávám dodnes. Byla bych ráda, kdybyste si při čtení uvědomili, že bezdomovce nelze vymýtit, lze jim jen pomoci. A vězte, že mnozí si tu pomoc opravdu zaslouží.

Příběh sedmý: Josef

Josefa jsem potkala před třemi lety při prvním vydávání polévek. Když mi řekl, že je mu pětačtyřicet let, nevěřila jsem. Vypadal o dobrých dvacet let starší. Už tehdy velmi špatně chodil, neobešel se bez pomoci berlí a také špatně viděl. Mohla za to těžká cukrovka, kterou reguloval pomocí přístroje na automatické dávkování inzulínu. Pobyt na ulici Josefově už tak špatnému zdravotnímu stavu neprospíval.

Na mou otázku, jak se vůbec na ulici dostal, napřed nechtěl odpovědět. Nakonec se ale nechal „zlomit“. Měl partnerku, se kterou žil přes deset let v jejím bytě.  „Žena se jednoho dne odstěhovala k jinému, byt obratem prodala a já skončil na ulici. Do práce mě nikde nevzali, kvůli cukrovce, ke které se přidala i epilepsie,“ popsal svou cestu. O pomoc se nemohl obrátit ani k rodině, rodiče zemřeli a sourozence neměl.

Invalidní důchod sice Josef přiznán měl, protože neměl odpracované roky, peníze mu nedali. „Beru jen hmotnou nouzi, už se mi nechce nikam chodit a doprošovat se,“ konstatoval. Stejně tak nechtěl slyšet o možném nocování v azylovém domě. „Mně je venku líp. Nikdo mi nemluví do toho, že piju. A proč piju? Protože mi to pomáhá zapomenout, že jsem nemocný, že nikoho nemám, že ten život nestojí za nic,“ dodal.

Další rok už Josef na polévku nepřišel. Pití mu pomohlo zapomenout. Navždy. (ber)