Tak se na to koukám já

Olga Katolická

Narodila se 30. 9. 1951 v Prostějově, po vyučení dálkově vystudovala ekonomickou školu a nastoupila do OP Prostějov, nejprve jako sekretářka ředitele závodu 11, posléze jako pracovnice propagačního oddělení na úseku závodního rozhlasu a závodních novin. V roce 1976 přešla do Městského kulturního střediska jako redaktorka rozhlasu po drátě. Od roku 1984 pracovala v OD PRIOR, nejprve na úseku obchodní politiky, posléze jako vedoucí propagace a obchodní politiky. Od roku 1991 se vrátila k novinařině a nastoupila do redakce Prostějovského týdne. Zde na pozicích redaktor, editor a následně šéfredaktor pracovala až do konce roku 2006. V té době vážně onemocněla, po operaci zhoubného nádoru se podrobila léčbě a od počátku roku 2008 je v řádném starobním důchodu. Je vdaná a má tři dospělé syny.

Tak se opět diskutuje o poplatku ve zdravotnictví. Já osobně mám jasno. Právě jsem se vrátila z pětidenního pobytu ve Fakultní nemocnici Olomouc. Stálo mě to pětistovku, ale nelituji. S poplatkem na klinice nukleární medicíny FN Olomouc jsem se dávno vyrovnala.

Je fakt, že tato klinika je poněkud specifická. Pacienti se sem pravidelně vracejí a personál se příliš nemění, takže tu vládne doslova „rodinné“ prostředí. Kromě toho se lékaři i sestry chovají přímo fantasticky. Je naprosto normální, že vám nová lékařka podá ruku a představí se, při vstupu na pokoje všichni zásadně klepou včetně primáře, který jde na vizitu. Všichni se několikrát denně přijdou zeptat, zda je všechno v pořádku a jestli náhodou něco nepotřebujete. Tolik diskutované jídlo je zde prostě výborné včetně polévek a se svou dočasnou „spolubydlící“ jsme se opět shodly na tom, že nebylo jídlo, které by nám vyloženě nechutnalo. Navíc bylo servírováno vždy teplé a vždy s přáním dobré chuti. Při odchodu se se mnou všichni rozloučili a noční sestra přišla s tím, že až přijdu příště, už bude v důchodu... Moc bych si přála, aby takové zkušenosti, jako mám já z lůžkového oddělení této kliniky, měli pacienti ve všech nemocnicích.

Třicetikorunový poplatek v lékárně neplatím, neb chodím do jedné z těch, kde poplatek od pacientů nevybírají. Navíc mi dnes udělali velkou radost. Vzhledem ke křečovým žilám, věku a dalším problémům jsem se rozhodla koupit si kvalitní zdravotní obuv a vyhlédla si opravdu hezké podzimní střevíčky v lékárně v olomouckém Globusu. Vůbec jsem netušila, že je to lékárna, jejíž zákaznickou kartu vlastním a při placení se mě paní magistra zeptala, jestli chci částku z karty odepsat z ceny bot. A hned jsem je měla o 250 korun levnější!

Jediné, z čím se nesrovnám a srovnat nemůžu, je poplatek 30 korun mé odborné lékařce, k níž chodím zhruba každé dva až tři měsíce. Neobjednává se tu na čas, tak to stíhám na půl osmou. Paní doktorka ordinuje od osmi, přijde o čtvrt na devět, dvacet minut trvá, než vezme prvního pacienta, pak přijde nějaký ten dealer s léky či pomůckami a když přijdu na řadu o půl desáté, můžu být ráda.

Neznám nic horšího, než pobyt v čekárnách lékařů. Po hodině, kdy se v ordinaci vystřídají dva pacienti, ztrácím trpělivost a jsem vedena nesmírnou touhou – chce se mi vstát, dupat, zaklonit hlavu a řvát, případně kopat do dveří. Tímto děkuji svému manželovi. Nebýt jeho, byla bych už mrtvá, protože když jsem vážně onemocněla, tu nekonečnou pouť po ordinacích a nekonečné čekání trpělivě absolvoval se mnou.

Nejhorší je, že peníze, kterými takto platím za lékařskou „péči“, nejdou do systému zdravotního pojištění. Těmi prostě zvyšuji životní úroveň paní doktorky a zdravotní sestry.

Takže – tak se na to koukám já.

Olga Katolická

Komentáře

Ano - nejhorší jsou poplatky

Ano - nejhorší jsou poplatky u obvodního lékaře. Ještě, že nechodím tak často. Doktorka má v čekárně kameru a my dva pacienti tam čekáme přes hodinu. Dávám si otázku: pijí kafe, svačí, obědvají, potřebují si odpočinout? A když se nás tam jednou sešlo šest, tak jsem tu strávila přes dvě hodiny. Vždyť nemají kam spěchat. Ka každou zaregistrovanou kartu mají každý měsíc nějakou tu korunu a tím pádem výdělek jistý. Navíc si říkám, že ač jsem jiného vzdělání, zřejmě bych tuto práci za téhle situace dokázala zvládnout. Angínu, zánět močáku nebo zánět průdušek bych určitě poznala. Jistí to přece antibiotika. Když bych si nebyla jista, tak pošlu pacienta ke specialistovi a ten napíše léky a určí diagnozu.

Proč nejsme pro ně pacienti, které nás bude mít ráda, protože jsme nemocní. Proč máme pocit, že je obtěžujeme a nakonec se někteří i zeptají: "Tak co vám mám napsat?". Odpovídám: "Já nevím paní doktorko, to musíte vědět Vy, když jste vystudovala medicínu".