Čtete rádi?

Olga Katolická

Narodila se 30. 9. 1951 v Prostějově, po vyučení dálkově vystudovala ekonomickou školu a nastoupila do OP Prostějov, nejprve jako sekretářka ředitele závodu 11, posléze jako pracovnice propagačního oddělení na úseku závodního rozhlasu a závodních novin. V roce 1976 přešla do Městského kulturního střediska jako redaktorka rozhlasu po drátě. Od roku 1984 pracovala v OD PRIOR, nejprve na úseku obchodní politiky, posléze jako vedoucí propagace a obchodní politiky. Od roku 1991 se vrátila k novinařině a nastoupila do redakce Prostějovského týdne. Zde na pozicích redaktor, editor a následně šéfredaktor pracovala až do konce roku 2006. V té době vážně onemocněla, po operaci zhoubného nádoru se podrobila léčbě a od počátku roku 2008 je v řádném starobním důchodu. Je vdaná a má tři dospělé syny.

Zaujalo mě pár statistických údajů v tisku. Češi jsou prý pořád věrnými čtenáři, 84 procent lidí přečte ročně nejméně jednu knihu a polovina čtenářů si alespoň jednu knihu během roku koupí.

A tak jsem začala vzpomínat. Jak jsem v dětství tajně četla s baterkou pod peřinou a občas dostala pěkných pár facek, když jsem se nechala přistihnout. Jak jsem tři měsíce před narozením svého nejstaršího syna koupila první dětskou knížku – Špalíček pohádek Františka Hrubína s ilustracemi Jiřího Trnky. A jestli si teď právě klepete na čelo, tak nezapomeňte, že to bylo v době hlubokého totalismu, kdy nové knížky byly jen ve čtvrtek a pokud jste neměli kamarádku v knihkupectví, měli jste smůlu. Pamatuji se, že ve Vyšehradu vyšel v roce 1984 Egypťan Sinuhet Mika Waltariho a já jsem poslala manžela do fronty. Ke knihkupectví naproti Prioru přišel pět minut po šesté ráno a byl dvanáctý. Měl štěstí, knihu dostal...

Když se to tak vezme, ani vkus čtenářů se moc nemění. Egypťan Sinuhet pořád figuruje mezi nejoblíbenějšími knihami spolu s Babičkou, Harry Pottrem, knihou Padesát odstínů šedi E. L. Jamesové, Pánem Prstenu J. R. R. Tolkiena, Jirotkovým Saturninem či úsměvnou knížkou Vejce a já od mé oblíbenkyně Betty MacDonaldové. Nejoblíbenějšími autory roku 2013 jsou Michal Viewegh, Erich Maria Remarque, Dick Francis, Agatha Christie a Vlasta Javořická. V dobách mého mládí chodil Viewegh ještě po houbách a Vlastu Javořickou jsem tedy nemusela, zato Francise jsem sbírala a mám jej kompletního, od Christie neexistuje detektivka, kterou bych nečetla a Remarqua miluju. Z jeho knih ale na první místo dávám Tři kamarády, kdežto v nejoblíbenějších knihách roku 2013 figuruje jeho Na západní frontě klid... A miluju Malého prince, přičemž za nejkrásnější část knihy pokládám jeho setkání s liškou...

Většími čtenářkami jsou prý ženy... No, statistika je statistika, ale nevím... Vypomáhám v jednom olomouckém antikvariátu (naproti teologické fakulty, prodávají se tu knížky i přes internet – antikvariatolomouc.cz - a zákazníci tvrdí, že je nejlepší v Olomouci) a nikdy bych nevěřila, co mužských chodí kupovat knížky!

Moje děti knihy milovaly a nikdy je neničily, ale tu pravou lásku k nim a chuť pořád číst po mně zdědil jen nejstarší syn. Ten prostřední četl především proto, aby získal informace. Bylo mu patnáct, sám se přihlásil do knihovny a mimo jiných si přinesl i Encyklopedii pohlavního života.

Jsem docela ráda, že Češi si zatím moc neoblíbili elektronické knížky. Ta papírová má pořád svoje kouzlo.

To mi připomíná – v minulých dnech jsem byla nucena odebrat se na pár dní do nemocnice a vzala jsem si sebou knížku, která je do tohoto prostředí jako dělaná – Malinkatého kreténa od Zdeny Frýbové. Titul knihy přilákal pozornost mladého sanitáře. „Malinkatý kretén... To je něco jako Malý princ?“ ptal se mě. „No, to tedy ne, to je něco úplně jiného,“ zmohla jsem se na odpověď. „To je dobře, Malý princ – to byla teda největší kravina, jakou jsem kdy četl,“ prohlásil mladík a odešel s pocitem, jak jsme si hezky na úrovni popovídali. Zkrátka, proti gustu...

Olga Katolická