Katka se přesouvá do Masaya a poznává přírodu i město

ilustrační foto

Další fotky: 

Takže jsem se rozloučila s Widmou (uklízečka) a Rodolfem (majitel hostelu) a vyrazila na autobus. Expreso do Masaya odjížděl ve dvě odpoledne a cesta trvala něco málo přes dvě hodiny. Cena 67 cordoba a vzdálenost odhadem okolo 100 km.V Masaya jsme dorazili na terminál, který se nachází na jednéz tržnic. Oproti Matagalpě tu ale není žádné nástupiště, ani jsem nezaregistrovala nějaké informační tabule. Autobus prostě zastavil mezi jinými autobusy. Takže první dojem - chaos. Samozřejmě, že jsem si trochu nastudovala trasu k hotelu Regis (tam jsem si zamluvila tři noci, cena single pokoje 5 US), tak jsem se vydala podle slunce směrem na západ a pak sever. Ale musela jsem se doptat. Nějaké značení ulic tu stejně jako v Matagalpě neexistuje. Nakonec, totálně splavená potem, jsem hotel našla. Majitel mi ochotně sdělil několik informací ohledně spojů do NP Volcan Masaya a taky mě nasměroval k supermarketu.

Výhodou posledních týdnů bylo, že jsem měla pitnou vodu na hostalu. Odteď jsem si ji zase musela kupovat. Takže moje první zastávka byla pro kanystr vody. Na náměstí 17. octubre, což je jakési centrum města, to žilo. Kromě kostela a supermarketu je tu i několik stánků s občerstvením. Poručila jsem si k večeři nepříliš chutný hot-dog a se setměním a nákupem vyrazila na hotel.

Výlet do parku Volcán Masaya a odpolední poznávání města

Tady v Masaya je o poznání tepleji. Sotva jsem ráno vyrazila směrem na autobus do národního parku Volcán Masaya, už jsem se potila. Na radu majitele hotelu jsem došla k silnici na okraji města, kudy jezdí autobusy směr hlavní město Managua a počkala si na jeden z autobusů. Průvodčího jsem pak požádala o zastavení u brány národního parku. Národní park Volcán Masaya se nachází od města 6 km. Otvírá se v devět ráno. Byla jsem tam s půlhodinovým předstihem první. Vstupné pro cizince 100 cordoba a na ceduli upozornění, že vlastně do parku vstupuji na vlastní nebezpečí, protože sopka je aktivní a kdykoliv může dojít k erupci.

Dostala jsem mapku s vyznačenými stezkami a vydala se do 1,5 km vzdáleného návštěvnického centra, kde jsem se měla zapsat. Součástí návštěvnického centra je i zajímavé muzeum zabývající se nejen místními pěti krátery, ale i tématikou sopek v Nikarague, faunou a flórou. Docela zajímavá expozice.Po prohlídce muzea jsem se vydala směrem vzhůru na vyhlídkovou Plaza Oviedo. Ještě jsem s sebou vyfasovala ochrannou helmu (to, kdyby sopka chtěla bouchnout).Celá trasa až k aktivnímu kráteru Santiago je dlouhá téměř 6 kilometrů a cesta vede po asfaltce. Vystoupat jsem měla do výšky 635 metrů nad mořem. Slunce pralo. I když jsem mohla mávnout na některý z projíždějících mikrobusů, aby mě vyvezl nahoru, šla jsem po svých. Chtěla jsem se projít. Okolní krajina totiž nabízela zajímavé fotografické možnosti. Asi po hodině jsem vyfuněla až na prostranství nad kráterem. Národní park zaujímá rozlohu 54 km čtverečních a nachází se v něm dvě sopky - Masaya a Nindirí a pět kráterů. Z kráteru Santiago se neustále valí sirnatá mlha a hrozí riziko výbuchu. Na dno kráteru není vidět a občas se v mlze zahalí i kříž na východní straně. Ten sem nechal umístit v roce 1529 kněz, který toto místo považoval za bránu do pekel. Po příchodu ke kráteru jsem nasadila helmu a šla fotit. Dnes mě to po dlouhé době zase bavilo. To ten pocit bezpečí (tedy pokud nepočítám riziko exploze sopky). Postupně přijížděla další auta a minibusy s návštěvníky. Přesto to tu nebylo přeplněné.U stánku s ovocným občerstvením jsem si koupila ovocnou misku a k pití kokosovou vodu (opravdu osvěžující po docela náročné cestě nahoru) a pak se vydala po stezce k sousednímu kráteru San Fernando. Ten je porostlý vegetací. Po půl jedné jsem to otočila nazpět. Byly to fajn čtyři hodiny v parku. Cesta zpět byla rychlejší, ale horko bylo větší.

U silnice jsem si stopla mikrobus zajišťující dopravu mezi Managuou a Granadou a nechala se vyklopit u vchodu k pevnosti Coyotepe. Ta se nachází na kopci nad městem. Byla vybudována v roce 1893 a původně sloužila jako obranná pevnost, ale během diktatury generála Somozy se proměnila v kruté vězení. Cesta nahoru byla dlouhá skoro kilometr. Opět jsem se pořádně zadýchala, protože jsem ten úsek chtěla projít rychle. Vstupné 50 cordoba.

Dnes pevnost slouží jako muzeum. Spravují jej nikaragujští skauti. Nechala jsem se provést podzemními kobkami, kde byli v nelidských podmínkách vězněni a mučeni političtí vězni. Z pevnosti je pěkný výhled na město, lagunu a národní park.

Po sestupu dolů jsem zamířila na hotel smýt ze sebe prach a pot. A pak jsem vyrazila omrknout tržnici se suvenýry a tradičními výrobky. Polovina nabízeného sboží ale byla shodná s tím, co jsem již viděla na tržnicích v Guatemale a Salvadoru. Přesto jsou našla i pár nikaragujských kousků. Jedná se hlavně o keramiku, nikaragujské doutníky, kafe a nebo třeba trička s nikaragujskými logy.A zítra se chystám na výlet do tzv. Pueblos blancos (bílé vesnice). Mělo by sejednat o malebné vesničky kousek od Masaye. Po dnešku jsem ale docela přismahlá a i chodidla si užila svoje, tak doufám, že to zítra bude oddechovější. V Masaya mi zbývá ještě navštívit nábřeží laguny.

Vaše Katka