Katka bloudí labyrintem ulic starého Fezu

ilustrační foto

Další fotky: 

Na africký kontinent jsem dosedla krátce po poledni místního času (tady je v zimě o hodinu méně než ve Španělsku). Letiště ve Fezu je malé a vypadá nově.Vyplnila jsem příletový formulář, dostala razítko do pasu společne s číslem, pod kterým si mě zapsali v hostalu a šla vyměnit nějaké peníze. Ještě na letišti v Barceloně, kde jsem přesedala, jsem se zkusmo zeptala na kurz (podle průvodce LP se prý dirhamy nesmějí vyvážet z Maroka, tak mě překvapilo, že mi je nabídli)... Kurz na internetu k dnešku byl 10.82 MAD za 1 Euro, kurz ve směnárně ''bez komise'' v Barceloně byl 8.96! … takže jsem to samozřejmě odmítla... a kurz na letišti ve Fezu byl 10.28... Takže jsem do začátku vyměnila 150 euro (pro případ, že by na hostalech nabízeli lepší kurz (někde navíc berou eura) a vydala se najít autobusovou zastávku. Ta je označená jen cedulí, stojí se u kruháče a čeká. Autobus naštěstí přijel do 5 minut. Jízdné do centra k vlakovému nádraží mě přišlo na 4 dirhamy. Projížděli jsme krajinou plnou rozestavěných domů, mezi nimi se pásly ovce... A všude olivovníky...

Vysedla jsem u vlakového nádraží a šla hledat autobus č.19, který mě měl dovézt do mediny, poblíž hostelu Funky Fez. Když jsem ale uvidela u silnice, kde byla zastávka všech možných linek, tu spoustu lidí, rozhodla jsem se pro snadnější, i když dražší variantu (ale ne o tolik) a mávla na petit taxi. S řidičem jsem se lámanou francouzštinou domluvila na cíli a ceně. 15 dirhamů nebylo zas tolik. Alespoň jsem nemusela hledat hostal... když jsem viděla, kde je, tak jsem byla ráda za toto rozhodnutí. Řidič se se mnou po ceste snažil konverzovat a já marně lovila z paměti francouzská slovíčka (naposledy jsem s francouzštinou měla co do činění někdy před 8 lety v rámci kurzu na vysoké, ovšem poté, co jsem během jednoho výletu do Francie zjistila, že se jim svou snahou mluvit jejich řečí nezavděčím, jsem toho nechala. Motivace byla v tahu. Přesto mi v hlavě něco zůstalo. Navíc je španělština docela blízká francouzštině a u některých slovíček stačí jen změnit výslovnost).

Ubytovala jsem se v hostalu Funky Fez, kde jsem si zarezervovala dvě noci v ložnici o 12 postelích. Ložnice je poloprázdná, takže v klidu. Zamluvila jsem si večeři v podobě typického tajine a vydala se poznávat staré město. Mým cílem byly hlavně vyhlášené koželužny... vyhlášené nejen jako ukázka typického řemesla, ale i svým smradem. Tak nějak jsem předpokládala, že mě ten puch po zdechlých kozách dovede až k místu, ale kupodivu zbytek mediny nesmrděl. Byl docela kumšt je najít. Po ceste jsem odmítla několik naháněčů (i když jich nebylo tolik, kolik jsem předpokládala)... všichni měli stejnou hlášku... že v koželužnách dělá jejich otec a já se můžu jít zdarma podívat a vyfotit si jej při práci... haha, to určitě. Již před odjezdem jsem se psychicky připravila na to, že budu muset být ''ignorantka'' a místních si nevšímat a odmítat je... Nakonec ale musím říct, že mě nikdo moc neotravoval, nenabízel, a tak jsem mohla trochu slevit z nepřístupného výrazu... přesto... tmavé brýle na očích to jistí a přátelskost jen s ostražitostí... a jinak ''LA, SHOUKRAN'' (ne, děkuji).

Nakonec jsem s pomocí skupinky slovinských turistů, na které jsem po cestě narazila, našla i obchod s vyhlídkovými terasami na koželužny. Nevyhla jsem se placení spropitného 10 dirhamů za zavedení mě nahoru.Výhled ale stál za to. A smrad taky. Na rozdíl od ostatních mě nějak minula snítka máty, kterou bych si strčila pod nos. Smrad jsem ale snesla. Slabší nátury ale mají problém. Když jsem se vynadívala a našla cestu zpět na ulici (aniž by mi někdo nutil si koupit některý ze zajímavých kožených výrobků), odchytil mě ten Omar, co mě dovedl nahoru, a že mi ukáže výrobnu arganového oleje. Nedokázala jsem se ho zbavit, tak jsem se nechala dovést za roh do lékárny, kde mi další týpek řekl zkráceně něco o arganovém oleji, nechal mi na očichání různá koření a když jsem mu na strohou otázku „co chci'' řekla, že nic, nechal mě na pokoji a já si šla zase po svých.

 Marně jsem hledala mešitu Karaouine. V tom labyrintu uliček lemovaných krámky s nejrůznějším rukodělným zbožím a jídlem jsem se snadno ztrácela. Nakonec jsem si koupila jeden koblížek a jakousi placku a vydala se zpět na hostal. Po cestě jsem se ale ještě rozhodla sednout si na terasu jedné z kaváren u náměstí Rcif a objednala si typický mátový čaj... ten mě příjemně překvapil svou chutí a trochu nepříjemně množstvím kofeinu. Tak doufám, že mě alespoň ta večeře uspí. 

Vaše Katka