S Katkou o kávě, guerille, Cartagene a Ztraceném městě

Foto Katka Francová

Další fotky: 

Moje putování po Kolumbii začalo v Medellínu, které neslavně proslavil Pablo Escobar, který do začátku 90.let stál v čele medellínského kartelu ovládajícího osmdesát procent obchodu s drogami v zemi. Tehdy to bylo jedno z nejnebezpečnějších měst latinské Ameriky. Dnes je to jedno z nejbezpečnějších měst Kolumbie. Ve městě jsem nemohla nenavštívit hřbitov, kde je Escobar pohřbený.

V departmentu Antioquia jsem ještě navštívila koloniální městečko Santa Fe de Antioquia s jedním s nejstarších vysutých mostů jižní Ameriky a také jezerní oblast kolem vesnice Guatapé. Lákadlem je zde především žulový monolit El Peňon čnící do výšky dvou set metrů nad krajinu. Samotné Guatapé je malebnou vesničkou s typickými barevnými fasádami. Ještě před osmi lety působila v této oblasti guerilla a na políčkách rostly keříky koky. Dnes je to bezpečné místo, kam rádi míří za oddechem měšťáci z Medellínu. Jeden den jsem si půjčila v hostalu kolo a vydala se na projížďku po okolí a druhý den jsem se na člunu vydala na hodinovou projížďku po vodní nádrži. Jednou ze zastávek byla i ruina finky Pabla Escobara. Tu nechali vybombardovat jeho odpůrci.

Z Guatapé jsme se přesunula do přírodní rezervace v kaňonu řeky Claro a po dni stráveném v přírodě jsem zamířila do kávové oblasti, jejímž centrem je město Manizales. Tenhle přesun ale nepatřil k pohodovým. Poslední stotřicetikilometrový serpentinový úsek po silnici vedoucí přes pohoří And jen málokdo z cestujících zvládl bez žaludečních obtíží. Řidič řezal zatáčky, předjížděl kamiony v nepřehledných úsecích, několikrát se tak tak vyhnul protijedoucímu autu…byla to snad ta nejšílenější jízda mého života.

V Manizales jsem stihla závěr slavné místní slavnosti. Vyzkoušela vyhlášenou kolumbijskou kávu značky Juan Valdez a pak se přesunula více na venkov mezi kávovníkové plantáže. Nedaleké Santa Rosa de Cabal je také lázeňským centrem. Jedno bouřlivé odpoledne jsem si užila v horké vodě venkovních termálních lázní a následující den se prošla kolem kávovníkových plantáží v nedalekém Guacas.

Následoval přesun do malebné horské vesničky Salento nacházející se nad údolím Valle de Cocora. Je to jedna z nejnavštěvovanějších oblastí Kolumbie a zvláštností jsou zde voskové palmy dosahující výšky až šedesáti metrů. V okolí Salenta jsou další kávovníkové plantáže. Zde jsem si zašla na prohlídku finky pana Eliase. Starý pán vlastnící plantáž již více než dvacet let se nám návštěvníkům ochotně věnoval a ukázal celý proces výroby kávy. I s ochutnávkou. Okolní kopcovitá krajina byla natolik zajímavá, že jsem se rozhodla v Salentu zůstat o den déle a žít si klidu. Přede mnou bylo velkoměsto Cali. Cali patří k největším městům Kolumbie a kromě toho, že je centrem obchodu s cukrovou třtinou je i městem salsy. Zde jsem poprvé ochutnala typický kolumbijský šnaps –aguardiente, díky němuž jsem se, stejně jako ostatní účastníci salsa party, stala královnou parketu. Horší to pak bylo následující den, kdy jsem se s kocovinou přesouvala dále na jih do Popayánu.

Popayán je univerzitním městem zapsaným na seznamu UNESCO pro svou gastronomii. Díky bílým fasádám domů se mu také říká „bílé město“. Během procházky uličkami jsem se dostala k likérce, kde se vyrábí aguardiente pro department Cauca. A napadlo mě, zajít si na exkurzi. Zřejmě tam exkurze nejsou moc běžné, ale byla jsem provedena sálem, kde se láhve balí a pak dostala k ochutnání několik příchutí aguardiente.

Z možností, kam se v okolí podívat jsem se rozhodla vyrazit za indiány etnika Guambiano do horské vesnice Silvia. V této oblasti již byly četnější policejní kontroly, přičemž hlídkující policisté byli po zuby ozbrojeni. Zřejmě jsem se dostala do oblasti, kde působí i guerilla. Samotná vesnice byla klidná a během procházky po okolí jsem se dala do řeči se dvěma indiánkami.

Z Popayánu jsem se přesunula do odlehlé archeologické oblasti Tierradentro, kde se v horách nacházejí jedinečné předkolumbovské hrobky. Po dvou dnech bez internetového spojení se světem jsem zakotvila v San Agustínu, kde se rozkládá další významné archeologické naleziště. Tentokrát se však jedná o kamenné sochy. Odtud mě čekal noční přejezd do Bogoty, která mě velmi mile překvapila množstvím zajímavých staveb a zákoutí. Nestačila jsem žasnout nad exponáty v muzeu zlata, v Esmerald Trade Center jsem usmlouvala cenu smaragdových náušnic (Kolumbie se pyšní smaragdy nejlepší kvality), na okamžik zahlédla známého zpěváka Juanese a vyzkoušela čaj z koky.

Následoval přejezd dál na sever. Na den jsem se zastavila v koloniálním městečku Villa de Leyva v departmentu Boyacá. Zde v minulosti trávili čas vojenští a političtí pohlaváři.

Další několikadenní zastávkou pak bylo město San Gil, které samo o sobě není moc zajímavé, ale je centrem adrenalinových sportů. Zde jsem si užila rafting na řece Suarez s peřejemi obtížnosti III. – V+. Gastronomickou specialitou oblasti jsou obří pražení mravenci (chutnají jako připálený popcorn). V okolí jsem pak navštívila další malebnou koloniální vesničku Barichara a vydala se k vodopádu Juan Curi.

Po čtyřech dnech jsem se nočním autobusem přesunula na karibské pobřeží do Santa Marty. Zde jsem si nechala většinu věcí na hostalu a vydala se s jednou ze specializovaných agentur na pětidenní trek pohořím Sierra Nevada de Santa Marta ke Ztracenému městu. To zde v 9. století n.l. vystavěla tajemná kultura Tayronů. Tayronové město opustili po příchodu Španělů. Oblast kolem Ztraceného města je spravována etnikem Kogi, kteří se považují za nástupce Tayronů.  Tohoto etnika je typické žvýkání koky, které dává mužům energii a sílu. Oblast je také hlídána vojskem, které má turisty chránit před guerillou, která operuje ve vyšších nadmořských výškách pohoří. Přesto pro nás turisty byla guerilla zanedbatelným nebezpečím v porovnání s jedovatými hady a štíry, na které lze během treku narazit. Výprava ke Ztracenému městu byla fyzicky náročná, tak jsem si po návratu do Santa Marty naordinovala odpočinkový den na pláži. Místo toho, abych následovala davy turistů do NP Tayrona, vydala jsem se za město do zátoky BahíaConcha, kam míří spíše místní Kolumbijci.

A pak mě již čekal poslední týden v Cartageně. Cartagena de Indias je nádherné koloniální město s největším španělským opevněním v Americe. Je zapsáno na seznamu UNESCO a zde je možné potkat největší koncentraci turistů. Je to jakási brána do Kolumbie. Sem míří a odtud vyplouvají plachetnice mířící do sousední Panamy převážející cestovatele z jedné země do druhé. I já jsem tuto formu přepravy zvolila, ale před odjezdem jsem ještě stihla navštívit snad nejkrásnější kolumbijskou pláž Playa Blanca nacházející se na nedalekém ostrově Barú, žít si bahenní koupel v kráteru bahenní sopky El Totumo, projít se po pevnosti Castillo de San Felipe de Barajas a užít si ulice romantického města.

Během těch šesti týdnů na cestě po Kolumbii jsem se přesvědčila o tom, že nic není tak žhavé, jak to podávají média a že i ženám, které cestují samy, nehrozí v této zemi žádné zvláštní nebezpečí. Jen je třeba vědět, jak se chovat a kterým místům se vyhýbat. Místní lidé se ke mně vždy chovali přátelsky, rádi pomohli, poradili nebo se chtěli něco nového dozvědět o situaci v Evropě.

Kolumbie mi přirostla k srdci, a kdyby mě to netáhlo za poznáním dalších koutů planety, vydala bych se do této rozmanité země znovu. Kdo ví? Třeba se tam během nějaké budoucí výpravy opět podívám. Teď mě ale čeká střední Amerika. Moje nové cestovatelské dobrodružství můžete sledovat na: http://krizem-krazem-s-katkou.blogspot.com

Vaše Katka Francová