Ivan Hoššo? Jeden z přeživších tragédie na bulharských kolejích

ilustrační foto historie, vk agel prostejov

Další fotky: 

IVAN HOŠŠO
Datum a místo narození: 23. srpna 1948 v Bratislavě.
Sport: parašutismus.
Kariéra: 1967 až 1980 ASO Dukla Prostějov, 1980 až 1992 Letectvo ČSSR, 1992 až 2012 Letectvo Slovenskej republiky.
Největší úspěchy: mistr světa družstev v kombinaci 1974, vicemistr světa v přesnosti přistání jednotlivců 1976, vicemistr Evropy družstev v kombinaci 1976, vicemistr Evropy v klasickém parašutismu 2005 – trenér, 3. místo na mistrovství světa v klasickém parašutismu 2004 - trenér.
Rodina: ženatý, tři děti Marta, Ivan a Alena.
Zajímavost: byl posledním mistrem Československa na kulatém padáku a prvním mistrem ČSSR na křídle v přesnosti přistání.

Zdálo by se to jako klišé nejprostšího zrna - parašutista, co to má k Bohu blízko. No aby ne, když skáčou z nebes. V případě člena Síně slávy prostějovského sportu Ivana Hošša je to pravda téměř nenapadnutelná. Ale sestavme medailónek zejména z úspěchů, těch má tento skromný, ale vynikající sportovec za sebou víc než dost. O velké tragédii, která se udála v roce 1972 a jež měla za následek jedenáct úmrtí vynikajících sportovců, se zmiňme až později.
Hoššo se narodil 23. srpna 1948. On se narodil vlastně v auguste, protože jeho rodným městem je Bratislava. Do Prostějova se dostal v roce 1967 prostřednictvím Armádního sportovního oddílu Dukla Prostějov, ve kterém probíhala jeho sportovní kariéra.
V barvách ČSSR se zapsal do historie ziskem titulu absolutního mistra světa družstev v kombinaci 1974, je však i vicemistrem světa na přesnost přistání jednotlivců 1976. Tyto úspěchy doplňuje stříbrná medaile z mistrovství Evropy v celkovém hodnocení družstev 1975.
V době své sportovní vojenské kariéry procestoval téměř celý svět, jeho nohy poznaly dopady po celém světě od Evropy přes Ameriku až po Asii. Aktivní dráhu ukončil prvním místem v přesnosti přistání jednotlivců a třetím místem v celkovém hodnocení na mistrovství Československa. Často vzpomíná na kolegy sportovce Pospíchala, Majera, Pavlatu a svého trenéra - šéfa Dukly Blažeje. Byl posledním mistrem Československa na kulatém padáku a prvním mistrem ČSSR na křídle v přesnosti přistání.
Českoslovenští parašutisté měli ve světě vždycky jméno, k nabídkám na jiný život ve svobodnějších zemích mohly být příležitosti, a tak při našem rozhovoru nemohly nepadnout otázky týkající se případných zaječích úmyslů a pokusů o emigraci. „Mezi sportovci těchto případů moc nebylo, vybavuji si možná u hokeje či fotbalu. V našem oboru mě žádný takový případ nenapadá. Neumím si ani představit, že bych zůstal v cizině a nenavštívil alespoň jednou měsíčně své rodiče,“ vzpomíná Hoššo s odstupem času.
Jaký byl život sportovce, který pociťoval na vlastní kůži třenice v době studené války, však shrnul se smířlivým postojem. „Samozřejmě jsme byli hlídáni. Já se ovšem ke všemu snažil přistupovat s rozumem. Pamatuji si, jak se po jednom mistrovství chtěli s námi vyfotit příslušníci německého armádního družstva. Sice mě někteří varovali a ošívali se, ale já na tom neviděl nic špatného. Pak je však napadlo, že si vyměníme uniformy, a to už jsem řekl halt! Všechno mělo své hranice.“
Po skončení aktivní kariéry začala pro změnu kariéra jiná, ale nijak nevybočovala z oblasti, ve které Hoššo vynikal. Stal se totiž náčelníkem padákové záchranné a výsadkové služby letectva Armády Slovenské republiky. Že to pro východní sousedy byla dobrá volba, se ukázalo záhy. V době jeho působení totiž postupně vyplouvala na povrch aféra s problematickými padáky VTP-100, které způsobily smrt několika parašutistů. Poruchovost výrobků společnosti Anex se nepodařilo ututlat a jejich pověst dorazila i na Slovensko v době, kdy na Slovensko přišli obchodníci našeho ministerstva obrany s nabídkou těchto výrobků. Ivan Hoššo s nimi vyběhl. „Přitom jsem chtěl jen to, aby mi VTP-100 předvedli a abychom si jej i my mohli otestovat. Odmítli to. A když se mne pokoušeli dál ohlupovat, ukázal jsem na dveře a řekl, že slovenská armáda si padáky vybírá jen mezi renomovanými výrobci a nekupuje od začátečníků.“
Zúročení svých zkušeností z pestrého parašutistického života prokázal Hoššo coby trenér české reprezentace žen, která získala stříbro na Mistrovství Evropy v klasickém parašutismu v Prostějově 2005. Rok předtím dovedl své svěřenkyně k bronzu na Mistrovství světa v Rijece (Chorvatsko).
V úvodu jsme zmínili blízkost Ivana Hošša se svým ochráncem tam nahoře. Byla patrná během jeho 5639 seskoků. Nejvíce se však projevila 21. září 1972, kdy se svými dvanácti kolegy cestoval malým autobusem zamlženou bulharskou krajinou v okolí vesnice Glvnik u příležitosti VI. Mistrovství spřátelených armád. Dvě disciplíny měli už odskákané. První byla skupinová přesnost - tady získali stříbrnou medaili. Další den se skákala přesnost jednotlivců a rovněž zde bodovali zlatou i stříbrnou. Branný víceboj, který je ještě čekal, už však nestihli. V mlze autobusem narazili do vlaku, který je z boku sestřelil. Výsledek nehody byl katastrofální: jedenáct sportovců a lékař zemřeli. Přežili jen dva účastníci - Bedřich Chudoba a právě Ivan Hoššo. On na sport nezanevřel a dal si dokonce závazek, že vyhraje Mistrovství světa, což se mu také za dva roky podařilo.
Ivan stále se smutným hlasem na událost vzpomíná a dodává: „Do Bulharska jezdím přímo na místo tragédie. Lidé mi říkají, ať to nedělám, že už nic nezměním. Podle mě si to ale ti kluci zaslouží a já je budu navštěvovat, dokud to půjde. Nic bych v životě neměnil, jen tu nehodu bych rád nějak zrušil, aby se nestala. Nejde to. Bohužel.“
Jestli člen Síně slávy prostějovského sportu dostal tento „Boží úvěr“ v podobě druhé šance, aby jej postupně svými úspěchy, oddaností i svědomitou prací splatil, můžeme říci, že v tomto ohledu byly všechny splátky uhrazeny. Ivan Hoššo je smutným, ale čestným hrdinou.

Jan Zatloukal, Miloš Sklenka.