OBRAZEM: Tak dlouho se milovalo moře se sluncem, až se zrodila Korsika

Vydáno: Po, 07/08/2013 - 18:29

ilustrační fota Josef Franc

Další fotky:

Pro většinu lidí je francouzský ostrov Korsika známý především jako rodiště dobyvačného vojevůdce Napoleona Bonaparte; jako místo, kde právo krevní msty – vendety platilo donedávna a kde separatisté neustávají v boji (mnohdy ozbrojeném) za nezávislost na Francii.

Kdo však jednou Korsiku navštíví, tomu se při vyslovení názvu tohoto krásného a zajímavého ostrova vybaví úplně jiná přirovnání. Nezaměnitelný je už pouhý tvar ostrova-jakoby zaťatá pěst pravé ruky se vztyčeným ukazovákem. Korsika je velice hornatým ostrovem, zvedajícím se z moře v některých místech rovnou až do oblak, a proto bývá oprávněně nazývána „pohořím v moři“. Středem ostrova, dlouhého od severní po jižní část 183 km a širokého 85 km, se táhne od severu k jihu horský masív, z něhož vystupuje několik atraktivních dvoutisícovek – Paglia Orba, Monte Rotundo, Monte Renoso, Monte d´Oro, Monte Incudine a nejvyšší hora Monte Cinto 2706 m. Tento horský masív, spadající do Národního parku Korsika (Parc Naturel Régional de la Corse–PNRC), rozděluje ostrov na východní a západní část. Nejlepším způsobem, jak si prohlédnout Korsiku, poznat její zajímavou krajinu, vychutnat si překrásnou přírodu a nasát její atmosféru jsou pěší túry. Nejzajímavější místa spojuje korsická stezka GR20 (Sentier de Grande Randonnée de la Corse), která v délce 200 km vede přímo středem rezervace PNRC a prochází nádhernými scenériemi v průměrné nadmořské výšce mezi 1000 a 2000 metrů. Celá trasa bývá rozdělena do 15 úseků, spojujících jednotlivé horské útulny–Refuge, jejichž přechod zabere průměrně 5-10 hodin chůze; kromě kondice jednotlivých turistů však záleží i na objemu batohů a stylu pochodu. Při návštěvě Korsiky s outdoorovými cestovními kancelářemi lze jednotlivé horské přechody, vedené zdatnými a znalými průvodci zvládat a absolvovat tak dle itineráře hlavní části GR20, avšak na úkor vlastního vychutnávání si a vstřebávání krás přírody tohoto nádherného ostrova. Dobrodruhům, romantikům a fotografům nemusí zájezd s cestovní kanceláří vyhovovat, neboť při udávaném tempu není mnoho času a sil na duševní či fotografické vnímání krásné krajiny s jejími fantastickými zátišími.

Některá negativa tohoto putování, která jsem tehdy vnímal, však byla zatlačena hlubokými dojmy a příjemnými zážitky, které ve mně zájezd na Korsiku zanechal. Napomohla jim i skutečně kamarádská parta dobře naladěných lidí, která se zde ze všech účastníků a průvodců vytvořila. Cestovatelům, kteří uvažují o návštěvě tohoto nádherného ostrova, bych chtěl pro inspiraci některé nejzajímavější úseky našeho putování Korsikou přiblížit.

Po celonočním přejezdu z republiky a několikahodinové plavbě trajektem z italského Livorna se před námi konečně objevuje z oparu vystupující ostrov Korsika, na jehož prohlídku jsme dost natěšeni. Vyloďujeme se v přístavu Bastia na severovýchodním pobřeží a po osvěžující koupeli v moři na menší pláži na trase s námi naše Karosa uhání k horám. Úzkou silničkou, zařezanou do skal soutěsky Scala di Santa Regina vysoko nad říčkou Golo autobus pomalu stoupá vzhůru do kempu u vesničky Lozzi nad přehradou Calacuccia, kde nás čeká první noc na ostrově.

KOLEM PRAMENŮ ŘEKY GOLO NA PAGLIA ORBA

Na dnešek je plánována jednodenní aklimatizační túra kolem pramenů řeky Golo na nejkrásnější korsickou horu – Paglia Orba (2525 m), přezdívanou pro svůj tvar „Matterhorn Korsiky“. Brzy zjišťujeme, že aklimatizace je opravdu nutná, neboť vedro, které nás po opuštění klimatizovaného autobusu „práskne do hlavy“ nás bude provázet celý den. Doporučuji také patřičné mazání silným krémem, jelikož nemilosrdně pálícímu slunci není kam utéct. Expediční Karosu opouštíme u silniční serpentiny s menším parkovištěm „Le Fer á Cheval“ pod sedlem Col de Vergio, odkud se vydáváme severním směrem po žlutém pásovém značení. To nás po čtvrthodince chůze přivede k červenobílým značkám trasy GR 20, po níž pokračujeme mírně vpravo ke kamenné salaši de Radule na skalnatém svahu nad kotlinou. Po doplnění pitné vody postupujeme v houfu kamenitou pěšinou k můstku přes potok Golo, pod nímž se nacházejí zajímavé kaskády. Po pravém břehu potoka pozvolna stoupáme skalnatým údolím k široké plošině s několika příjemnými tůňkami, v nichž si před dalším výstupem namáčíme co se dá. Pěšina nás vede pomalu ale jistě vzhůru údolím, na jehož konci se vpravo tyčí vrchol Paglia Orba (2525m) a vlevo od něj pak Capu Tafunatu (2335m). Stále podél potoka vystoupáváme kolem salaše de Tula s pasoucími se koňmi strmými serpentinami k horské chatě Ciuttulu di i Mori ve výšce 1991m metrů, kde máme za sebou 660 výškových metrů ve vedru, ve kterém po nás pot nestačí ani stékat, neboť se ihned odpaří. Na terase u chaty, postavené na plošině nad údolím doplňujeme minerály korsickým pivem Pietra (3 €), vyznačujícím se zajímavou příchutí z výtažku kaštanové mouky. Jako degustátor horských polévek se rozhoduji okusit tu jejich pravou korsickou; musím však konstatovat, že za svých 7 Eur jsem při rozboru obsahu misky nalezl vše, z čeho lze uvařit hned několik druhů polévek; zde to však tvořilo obsah polévky jedné.

K vrcholu Paglia Orba zbývá zdolat ještě dalších asi 530 výškových metrů, ke kteréžto sebedestrukci nemám ani po tak vydatné polévce chuť, a tak zatímco část skupiny vyráží na dvouhodinový výstup, naše fotoskupina „Brzdiči“ pozvolna sestupuje značenou stezkou GR 20 západním svahem zpět do údolí. U nádherných průzračných tůněk potoka Golo neodoláme příjemné koupeli a poté sestupujeme zpět k salaši de Radule, od níž následuje šplhání skalnatým svahem po pravé straně. Odtud nás pak značení dovede do sedla Col se Vergio, kde již čeká expediční autobus. Společnost nám zde dělají všudypřítomná divoká korsická prasata, která nám málem vlezou do autobusu.

ČTYŘDENNÍ TREK ZE SEDLA COL DE VERGIO DO VIZZAVONY

Kolem jezera Lac de Nino k chatě Refuge de Manganu

Ráno likvidujeme základní tábor v kempu Lozzi, z něhož jsme expedičním busem převezeni k hotelu Castellu di Vergio, pod sedlem Col de Vergio, odkud vyrazíme horskou cestou GR 20 na první z vícedenních treků, nazvaných některými účastníky „Spirit of Corse“.

Horké letní korsické počasí nás vyprovází hned od počátku dnešního 14 km dlouhého přechodu, který zahajujeme nejprve mírným sestupem borovým lesem ze sedla směrem ke skalnatému hřebeni na jihu. Bukovým lesem, který později vystřídá borovice vystoupáme do sedla Bocca San Pedru ve výšce 1452 m, odkud se otvírají hezké výhledy jak k severu na Paglia Orba, tak na horské hřebeny na jihu či mořské pobřeží severovýchodní části ostrova. Starou kamenitou stezkou pro muly pokračujeme ve stoupání na hřeben, který dál kopírujeme nahoru a dolů až do sedla Bocca ậ Reta ve výšce 1883 metrů. Pohledy, které se odtud otevřou na mělkou kotlinu s azurově modrým horským jezerem Lac de Nino, obklopeným zelenými vodou naplněnými měkkými mokřady- pozzines, na nichž se pasou stáda polodivokých koní, nenechají v žádném případě oko romantika či fotografa klidným. Nádherné a klidné místo pro odpočinek na měkké louce u jezera, kde alespoň trochu ve stínu olšových keřů relaxujeme a sledujeme pasoucí i cválající koně, se nám nechce ani opouštět. Doplňujeme pitnou vodu z fontánky u kapličky vpravo nad jezerem, namáčíme šátky na hlavu a pokračujeme značenou pěšinou loukami podél potoka Tavignano, vytékajícího z jezera asi 3 km k prvním skupinám bukového porostu. Potok tu vytváří několik tůněk, vhodných pro osvěžující koupel, čehož okamžitě využíváme. Pěšina nás pak dál vede bizarním bukovým porostem k salaši Bergeries de Vaccaghia, odkud je to něco kolem hodinky chůze k již viditelné horské chatě Refuge de Manganu (1601 m), ve svahu nad říčkou. Je podvečer, když stavíme stany na tábořišti za chatou a naše plynové vařiče začínají pracovat naplno.

Přes průsmyk Bréche de Capitello, sedla Col de Rinoso a Bocca Muzella k Refuge de Pietra Piana

Tábořiště, vybavené jednou sprchou a tureckým záchodem s dvířky, uzavíratelnými z venkovní strany kamenem, opouštíme značenou stezkou, vycházející vlevo po břehu potoka vzhůru do hor. Námahy i výškových metrů přibývá, jak se postupně dostáváme přes dva skalní prahy do široké kamenité rokle pod průsmykem Bréche de Capitello. Prudkým výstupem kamenitou roklí se s těžkými batohy v poměrně slušném horku pomalu vysápáme do bizarního úzkého průsmyku, rozdělujícího ve výšce 2225 m špičatý horský hřeben, táhnoucí se vysoko nad námi. Po zdolání 625 výškových metrů jsme v nejvyšším bodě dnešního přechodu, ze kterého se nám náhle otevře pohled na kouzelná horská plesa Lac de Capitello a Lac de Melo hluboko pod námi. Přechod pokračuje východní stěnou hřebene po stezce, na níž je třeba dbát zvýšené opatrnosti, zvláště na některých exponovaných místech. Střídavě slézáme a šplháme úzkými skalními průrvami i přes balvany; s našimi naditými popelnicemi na zádech je to docela záživné. Stezka se později stáčí z hřebene vlevo, k severovýchodu a pokračuje místy sutí podél olšové kleče. Při cestě míjíme několik ze skal vytékajících pramínků, které ihned využíváme k doplnění tolik potřebných tekutin. Toužebně očekávaná delší odpočinková pauza následuje po vystoupání do menšího sedla Col de Rinoso (2150 m), pod nímž leží nádherné tyrkysové jezero Lac de Rinoso, sevřené rozeklanými žulovými hradbami horských hřebenů. Batohy, zařezané do ramen letí na zem a každý začíná relaxovat podle svého. Někdo při kochání vsedě na skále, jiný s nohama v potůčku, další vleže, přikrytý ručníkem klimbá; jen oko fotografa či kameramana vnímající tu okolní nádheru nemůže spočinout.

Poslední kratší výstup do sedla Bocca Muzella (2206 m) odkud následuje půldruhé hodiny sestupu kamenitou stezkou k menší chatě Refuge de Petra Piana (1842 m), postavené na okraji hřebene nad údolím Vallée du Manganello, u níž je slušně vybavené tábořiště se sprchou i WC. Závěr dnešního 10 km dlouhého poměrně namáhavého přechodu trávíme na terase chaty při degustaci špaget i místního chutného vína, s hezkými výhledy do údolí.

Kolem kaskád Manganello k chatě Refuge de l´Onda

Po návratu dobrovolníků z osmisetmetrového výstupu na vrchol Monte Rotundo (2622 m), na který vyrazili před svítáním s naším horským vůdcem, čeká výpravu poměrně prudký sestup do údolí. Z oněch devíti set výškových metrů, které musíme sestoupit k nejnižšímu bodu trasy, mostu přes potok Manganello pod salaší de Tolla, začínáme ukrajovat hned od chaty po hlavní vysokohorské cestě GR 20. Sestup kamenitou stezkou prudkým holým údolím dává docela zabrat hlavně kloubům a pálící slunce na hlavou zas nutí k častému doplňování tekutin. Naštěstí míjí stezka několik potůčků či menších vodopádů, v nichž můžeme smáčet hlavy; hnacím motorem je pak vidina kaskád Manganello, u nichž má být podle itineráře přestávka s koupáním. Srdce romantika a milovníka přírody zaplesá při spatření této nádherné soustavy kaskád, které tu potok padající přes široké skalní prahy vytváří. Nesčetné tůně s tyrkysovou vodou lákají k osvěžující koupeli, čemuž většina výpravy neodolá. Nemůžu se rozhodnout, zda se dřív koupat, či pobíhat kolem té nádhery s foťákem a kamerou. Další kratší přestávku, pro změnu degustační, si dáváme po necelém kilometru lesem u útulné salaše Bergeries de Tolla, kde čilý stařík vyrábí sýry, které doplňují výtečný zeleninový salát s rajčaty a olivami (7 €). Posilněni vyrážíme dál, neboť máme ještě před sebou asi 3,5 km výstupu k chatě, ležící o 500 výškových metrů nad údolím.U mostu přes říčku Manganello, se cesta GR 20 stáčí vpravo do svahu a pokračuje lesem proti toku potoka Grottaccia, kde se musíme náhle repelenty bránit útočícím hejnům komárů. Pozdě odpoledne docházíme k chatě Refuge de l´Onda (1431 m), kde na oploceném tábořišti nastává opět stejný rituál stavění příbytků a vaření kulinářských specialit. Oplocení zde chrání tábořiště před korsickými prasaty, která se kolem potulují. Dnes se mi nechce vařit, a tak využívám nabídky místní provenience a degustuji talíř obložený různými druhy uzenin, vyrobených z některého z příbuzných zde pobíhajících sanglier.

K hoře Monte d´Oro a kolem Anglických kaskád do Vizzavony

Zatímco se dnes honí trochu oblačnost a spadlo dokonce pár kapek, zahajujeme výstup na hřeben poněkud namáhavějším svahem, plným velkých balvanů. O co namáhavější je výstup, o to větší je překvapení při zjištění, jak vysoko na prudkém svahu se mohou poklidně popásat krávy. Zhruba po třech hodinách jsme u vrcholku Crête de Muratellu (2020 m), kde to drobet profukuje a odkud se naskýtá výhled do údolí Vallée de l´ Agnone, kterým budeme sestupovat. Vlevo se tyčící vrcholek Monte d´ Oro, páté nejvyšší hory Korsiky, je výzvou pro vrcholovou část výpravy, která se jej pod vedením terénu znalého průvodce Milana vydává neznačenou stezkou zdolat. Následující sestup do údolí je zpočátku poměrně strmý a kamenitý; sešplháváme přes skalní plotny i kamenitou pěšinou jak kamzíci, než se konečně dostáváme k horní hranici lesa. Ještě než jej dostihneme, rozlehne se celým údolím silné burácení hromu, rezonujícího mezi skalnatými vrcholky, které náš krok podstatně zrychlí. Prvních stromů dosahujeme s příchodem prudkého deště a tak hned provádíme cvičení s pláštěnkami. Naštěstí jak rychle déšť přišel, tak i odešel a tak můžeme v suchu pokračovat v sestupu lesem k horní části Anglických kaskád, kde si dáváme delší pauzu. Další sestup bukovým lesem kolem potoka l´Agnone je lemován nádhernými zátišími se soustavou horských jezírek s kouzelnými vodopády, která nás doprovázejí až k mostu ve spodní části. Zde u stánku s občerstvením s chutí shazujeme bágly a jako praví Korsičané se vrháme na zeleninový salát s rajčaty, olivami a domácím sýrem, spolu s již známým pivem Pietra. Pozdější sestup lesní cestou do Vizzavony se zdá zdlouhavý, avšak každá cesta má svůj konec a my dorážíme k železničnímu nádraží, kde už čeká náš expediční autobus s vychlazenými plechovkami piva i zapnutým kávovarem..

TŘÍDENNÍ PŘECHOD „KORSICKÝCH DOLOMIT“

Ze sedla Col de Verde přes Punta Cappella k bivaku pod sedlem Bocca di Laparo

Horký korsický den se sluncem, pálícím již od časného rána nás vyprovází při stoupání cestou GR 20 ze sedla ve výšce 1289 m. Po počátečním mírném stoupání borovým lesem přecházíme do bukového porostu a poněkud prudčeji pokračujeme k vyvýšené plošině na konci lesa. Po pauze s výhledy do údolí i na hřeben, jehož přechod nás ještě čeká se vydáváme kamenitou stezkou na náročný výstup do sedla Bocca d´Oru ve výšce 1840 m. Teď už není kam se před pálícím sluncem schovat, a tak jen šátky a šiltovky a časté pití nás ochraňují před vysušením. Námaha je v sedle odměněna náramným výhledem na nížinu ve východní části ostrova, která je ohraničena lesknoucí se mořskou hladinou, což umocňuje dojmy z horského putování ostrovem. Putování po hřebenu je navíc od této chvíle doprovázeno i osvěžujícím větříkem, který bude naším společníkem po celou cestu hřebenem. Netrvá dlouho a jsme u horské chaty Refuge de Prati s plánovanou pauzou na oběd z vlastních zásob, neboť místní kuchyně začíná fungovat až k večeru. Po siestě na travnatém koberci začíná poměrně prudké stoupání kamenitou stezkou ke skalnatému hřebeni vpravo před námi. Zatímco se na travnatých ostrůvcích pod hřebenem v klidu popásají koně, nás čeká více jak dvouhodinová „kulturní vložka“ výstupu na hřeben, s přelézáním množství velkých balvanů, které jakoby korsičtí obři naskládali v celé trase výstupu. Když se konečně dostáváme pod vrcholek Punta Cappella (2041 m), který je nejvyšším bodem dnešní trasy, máme ošlapané i ruce. A aby toho nebylo dost, výstupu na skalnatý vrcholek brání naprosto nepropustné křoviny macchie, které nás nutí přelézat k vrcholu přes obří balvany, jež z křovisek vystupují. Panoramatický výhled na okolí hřebeny s hlubokými údolími pod námi však stojí za to.

Další cesta hřebenem v délce asi 5 km už není tak náročná; jejím konečným bodem je zalesněné sedlo Bocca di Laparo (1525 m), z něhož sestupujeme posledních asi 200 výškových metrů vlevo značenou stezkou Mare a Mare Centre, od níž se po chvíli odpojuje značka k prameni pitné vody s bivakovací chatkou. Velice útulná chatka stojí na nepříliš široké plošince na svahu pod poměrně prudkým zalesněným skalnatým svahem a jelikož nedostatek místa dovolí postavit vedle pouze tři stany, stává se naším hlavním útočištěm. Romantický večer v korsických horách, pozvolna se halících do tmy vyplňuje při svíčkách hlavní průvodce Milan čtením příběhů o korsické vendetě.

Hřebenem přes Monte Furmicula a náhorní planinu Plateau de Coscione

Ráno doplňujeme zásoby pitné vody a vydáváme se zpět do sedla Laparo, pomalu ukrajujíce z více než šestisetmetrového výškového rozdílu od vrcholu Monte Furmicula (1981m), k němuž pokračujeme další dvě hodiny po hřebeni. V horní části hřebene vychází stezka z vegetace do holé kamenité krajiny a pokračuje střídavě po východní i západní straně hřebene. Po další hodince scházíme z vrcholu k horské chatě Refuge d´Usciolu, kde je tak akorát čas na odpočinek a doplnění kalorií. A znovu stoupáme strmou kamenitou stezkou zpátky na hřeben, po kterém pokračujeme dál v neustálém stoupání a klesání, proplétání mezi žulovými balvany téměř čtyři kilometry. Slunce sice pálí o sto šest, avšak na hřebeni to dnes docela profukuje, takže se nám alespoň nepřehřívají motory. Na konci hřebene scházíme opět do bukového porostu a před námi se otevře rozlehlá mýtina, jejíž kouzlo dokreslují jak bizarní kmeny vzrostlých buků, tak i uschlé kmeny stromů, poražených bouřemi. Zde by bylo celý den co fotit, tady by nastal ten pravý fotografický orgasmus, jen mít čas. Ten ale bohužel nemáme, a tak procházíme dál přes sedlo Bocca di l´ Agnone ven z bukového lesa, na okraj náhorní planiny Plateau de Coscione. Pohled, který se tu otevírá na rozlehlou kopcovitou planinu plnou vřesovišť, mokřadů i bizarních balvanů, nasázených do krajiny, kompozičně doplňujících malé hájky či shluky stromů, donutí každého se tu zastavit a alespoň chvíli se kochat. Na konci planiny, jako třešnička na dortu se tyčí hora Monte Incudine (2134 m), jejíž vrcholek je naší zítřejší výzvou. Po čtyřech kilometrech cesty planinou přecházíme zavěšenou lávku přes říčku Casamintellu, v jejíž osvěžující vodě spláchneme dnešní prach z cesty, neboť v místě, kde dnes složíme svoje kosti ke spánku, už taková možnost nebude. Při následném pozvolném výstupu bukovým lesem vycházíme na mýtinu u Bivouac Pedinielli – zbytků bývalé chaty, zničené bleskem, kde je možno postavit stany. Asi tři sta metrů odtud, ve svahu na okraji lesa je pramen pitné vody, a tak se zabydlujeme a plynové vařiče začínají hučet. Po večeři a následném nakrmení informacemi od hlavního průvodce se ukládáme k zaslouženému odpočinku, zatímco se venku obloha v dálce podivně zatahuje a vítr přináší studený vzduch.

Přes Monte Incudine kolem skalních věží Aiguilles de Bavella do sedla Col de Bavella

Ráno máme pocit, že jsme se snad neprobudili na slunné Korsice, ale někde daleko víc na severu. Do studeného větru, který bičuje okolní hory se ani nechce vylézat ze stanu. Rychle rušíme ležení, oblékáme vrstvy teplého oblečení, o jehož přibalení do báglů jsme ještě před několika dny dlouze uvažovali, a vydáváme se vzhůru k sedlu Col de Luana. Od vrcholu Monte Incudine (2134 m), nejvyššího bodu jižní části GR 20 nás dělí něco přes pět set výškových metrů a tři a půl kilometru chůze. Výstup, který je sám o sobě poměrně obtížný je doprovázen silným nárazovým studeným vichrem, který s námi na hřebenu pěkně cloumá. Bedlivě sledujeme značení i kamenné mužíky a snažíme se neustále se držet ve skupině na dohled, neboť vítr nese i silnou mlhu, která umožňuje minimální viditelnost. U vrcholového kříže Monte Incudine, do kterého jsme div že nevrazili se příliš dlouho nezdržujeme. Jakmile vítr na chvíli roztrhne mlhu, lze hluboko pod námi spatřit údolí Vallée de l´ Asinau, na jehož protilehlých svazích se tyčí rozeklané skalní věže masivu Bavella, kterým ještě dnes musíme projít. Dvě hodinky nám potrvá strmý sestup kamenitou pěšinou o šest set výškových metrů níž k horské boudě Refuge d´ Asinau, pryč z mlhy a studeného větru, u níž si dáváme delší pauzu na oddech a občerstvení. Polévku tu opět nevedou; v nabídce vařených věcí mají zase jenom pivo, a tak vyvažuji nutriční hodnoty všelikých müssli a jiných tyčinek dávkou minerálů zn. Pietra.

Poté sestupujeme pěšinou mezi borovicemi do strže, kterou protéká říčka Asinau, po jejímž protilehlém břehu cesta GR 20 pozvolna stoupá nad řekou smíšeným lesem ke svahům masivu Bavella. U rozcestí ve výšce 1250 metrů odbočuje z cesty GR 20 žlutě značená stezka vlevo vzhůru do středu skalního masivu, po níž se vydáváme dál. Fyzicky poměrně náročným stoupáním postupně zdoláváme 400-metrové převýšení do sedla Bocca di Pargulu, kde se nám naskytne panoramatický výhled na rozeklanou krajinu plnou skalních věží, jehel či zubů – Aiguilles de Bavella, horolezeckého ráje. Odpolední slunce dokresluje barvu žulových věží, mezi nimiž sestupujeme do průrvy pod strmou hladkou skalní stěnu, k jejímuž překonání je třeba využít nataženého ocelového řetězu i síly paží. Po této „kulturní vložce“ následuje přechod divokého terénu podél skalních stěn až do úzkého kamenného sedélka, z něhož se otvírají výhledy jak na skalní věže Bavella, tak na druhou stranu k silničnímu sedlu Col de Bavella. A právě sem zbývá sestoupat pěšinou, šněrující kamenitým svahem až k jeho úpatí, kde se zprava připojuje značená cesta GR 20 do sedla, kde konečně po třech dnech shazujeme ze zad na nějaký čas batohy. Zde končí naše putování jižní částí cesty GR 20.

Nádherný ostrov s krásnými horami, ale i příjemnými plážemi a zajímavými historickými městy zanechává trvalé vzpomínky a touhu se sem ještě někdy vrátit. Viva la Corse !

Doporučené mapy : Edice Michelin č.345 Corse-du-Sud,Haute-Corse 1 : 150 000

IGN 4250 OT CORTE, MONTE CINTO 1 : 25 000

IGN 4251 OT MONTE D´ORO,

MONTE TOTONDO 1 : 25 000

IGN 4252 OT MONTE RENOSO 1 : 25 000

IGN 4253 ET AIGUILLES DE BAVELLA 1 : 25 000

Mapy lze zakoupit přes internetový prodej map : www.prodejnamap.cz

Průvodce : Kletr, Freytag & Berndt :Turistický průvodce Rother – KORSIKA

Nakl. Svojtka-Z řady průvodců Lonely Planet – KORSIKA