Katčin výstup na sopku Santa Ana a následný relax

ilustrační foto

Další fotky: 

Autobus společnosti Vencedora vyjížděl z města Santa Ana v 7:40 ráno a cesta kolem jezera Coatepeque až na konečnou v NP Cerro Verde zabrala dvě hodiny. Jízdné 90 centů.

Na vstupní bráně do parku jsem zaplatila 3 US a šla poprvé obdivovat výhled na Izalco i Santa Anu. Kluci v informační boudě mi řekli, že tour začíná v 11 a je potřeba minimálně pět zájemců. Nakonec nás bylo devět. Na začátku se ale nevědělo, na kterou sopku se půjde, protože polská skupinka chtěla na Izalco a já a Argentinka jsme chtěly na Santa Anu. Výstup na Izalco je ale dost náročný a jeden z Poláků měl něco s nohou, tak se nakonec šlo na Santa Anu. Zaplatili jsme průvodci Davidovi 1 US a vydali jsme se přes vrchol Cerro Verde dolů a pak začali pozvolna stoupat na Santa Anu. Kromě Davida s námi šli dva turističtí policisté, jeden v předu a druhý na konci. Za průchod přes krátký úsek soukromého pozemku jsme zaplatili 1 US. I když nám jeden z policistů předtím řekl, že můžeme odmítnout, protože ten majitel nemůže bránit průchodu do parku.

Na dalším kontrolním stanovišti správců parku jsme zaplatili dalších 6 US na údržbu parku, a tím placení skončilo. Takže celkem tenhle výlet přijde na 11 US. Když jsme překonali pásmo lesa, dostali jsme se do pásma křovin a kvetoucích agáve. Obloha nebyla bez mraků, ale alespoň slunce nepralo. Trochu mě štvalo, že jsme dodržovali dost rychlé tempo, takže na klidné focení po cestě to moc nebylo. Na vrcholu jsme ale dostali nějaký čas na pokochání se. Trasu 11 kilometrů tam a zpět jsme měli zvládnout za čtyři hodiny. To nakonec nebyl problém. Poslední autobus nazpět do Santa Any odjížděl ve čtyři, takže i kdybychom se trochu zdrželi, měla jsem hodinovou rezervu.

Vrchol sopky byl kamenitý. Obrovký kráter je hluboký na 300 metrů a vně je zelená sirnatá laguna, která je prý hluboká 25 m. Z jednoho fumarolu na okraji jezera vycházel dým. A i jezero se zdálo horké. Poslední erupce Santa Any proběhla 1. října 2005, kdy sopka vyvrhla popel a kamení a horká voda s blátem se dostaly přes okraj kráteru na straně k jezeru Coatepeque a zničily několik domů. Prý se i v budoucnu očekává erupce.

Převalující mraky bohužel znemožnily výhled na širé okolí a jezero Coatepeque. Za jasných dní bez mráčku je prý vidět až k Pacifiku, San Salvador i ještě vzdálenější San Miguel.

Zpáteční cesta byla rychlejší. V návštěvnickém centru jsme byli ve tři. Poslední úsek výstupu zpět na Cerro Verde dal trochu zabrat, a tak se mi pak během hodiny čekání na autobus (ještě štěstí, že jsem si s sebou vzala knížku) hodilo tričko s dlouhým rukávem, protože bylo docela chladno. Téměř celou cestu autobusem jsem proklimbala. Ten čerstvý horský vzduch smíchaný s lehkým odérem síry mě zmohl. No, a protože jsem se od příjezdu do El Salvadoru ještě ani jednou nezastavila a nevyužila ten bazén v hostalu, rozhodla jsem se ještě jeden den zůstat a alespoň půl dne jen tak relaxovat. Ráno možná vyrazím omrknout nedaleké ruiny Tuzumal.

Relax na hostelu

Tak nakonec jsem dnes nikam nejela a užívala si klidu u bazénu a četla si. Už jsem seděla v autobuse směr Ahuachapan, který jede přes Chalchupa, kde jsou ruiny Tazumal, ale přisednuvší si týpek mluvící tak potichu, že mu nebylo rozumnět, mi změnil plán. Než jsme se vymotali z tržnice nabírajíc další cestující, raději jsem opustila autobus. Stačilo mi zaslechnout od něj něco o zbrani a o tom, že nechce nikomu ublížit, sbalila jsem batoh a urychleně opustila bus a mířila směr hostel.

Takže rada pro všechny: pokud si k vám v poloprázdném chicken busu přisedne nějaký místní, raději se zvedněte a opusťte autobus. Mohlo by se jednat o snahu ukrást vám věci. Normálně totiž lidi při nasedání zaberou nejdříve všechny volné sedačky a až pak si začnou přisedávat. I když se často stane, že jsou místní zvědaví a chtějí si třeba procvičit angličtinu. To ale mluví normálním hlasem a ne šeptem, aby je okolí neslyšelo. Takže jsem si nakoupila na den jídlo a návštěvu ruin jsem oželela. Kniha a klid u hotelového bazénu bylo to pravé. A zítra se již definitivně přesouvám ze Santa Any do Suchitota. Hostal Casa Verde byl týden neuvěřitelně pohodovým útočištěm. Až se mi odtud nechce. Takový komfort již zřejmě na cestách jen tak mít nebudu. Fakt super hostel.

Vaše Katka