Hadí (a jiné) utíkání I.

ilustrační foto

Jako tenkrát, když jsme přišli z trhu. Pro kterousi mladou ještěrku kupoval manžel moučné červy. Naše Lucky se rozhodla ztrestat nás pokaždé, kdy jsme ji nechali na chvíli samotnou. Nejčastěji rozházela odpadky z koše po celé kuchyni, sem tam mi okousala boty a tentokrát si vytáhla krabičku s červy a rozkousala ji v obýváku na sedačce. Dostala jsem skoro hysterický záchvat, utekla jsem do kuchyně a odmítla vkročit do pokoje, dokud to muž neuklidil.

Nebo cvrčci... Prý nejlepší potrava pro gekony. Kupoval je v plechovce, prý jich tam bylo sto, já tvrdím, že tisíc. S čerstvě nakoupenými cvrčky seděl manžel u terária, v ruce plechovku a kochal se. Kochal se tak dlouho, až mu plechovka z ruky vyklouzla na zem. V jedné vteřině byla na podlaze hromada cvrčků, v druhé nebylo nikde nic. Muž pak chodil s vysavačem po bytě a snažil se napravit škody, jenže cvrčci vidět nebyli. Zato večer byli slyšet. A pořádně. A taky hezky kousali. Oblažovali naši domácnost docela dlouho, ještě za tři měsíce jsem řvala, že mi po polštáři leze cvrček, nicméně naše zvířecí domácnost a další útěky našich miláčků cvrččí kalamitu záhy překonaly.

Prvního hada jsem manželovi koupila před devíti lety. Korálovce sedlaté jsme dali jméno Julinka a domů jsem ji přinesla omotanou kolem prstů (byla velká asi jako trochu delší tužka). To jsem ale netušila, že korálovky jsou přebornice na útěky. Malinké hádě vložené do velkého terária zrobeného z peřináče nedělalo nic jiného, než že hledalo sebemenší škvíry, jimiž by se ze svého bydlení dostalo. A docela se mu to dařilo. Upozorňuji, že najít malé hádě na 58 metrech čtverečních je více méně jen otázka štěstí. Po jednom útěku jsme ji marně hledali asi tři týdny. Našla jsem ji já (jako většinu uprchlíků), ale tehdy to byla náhoda. Julču totiž z úkrytu vyhnal hlad a začala se dobývat do plastové schránky, která byla bytečkem laboratorních myšek. Chytila jsem ji tak, jak se hadi nikdy chytat nemají, totiž za ocas, rozčileně jsem šermovala rukama – manžel nebyla doma (jako vždy, když se něco důležitého dělo) a synovi jsem dávala na srozuměnou, že dát Julču zpět do velkého terária by bylo stejné,jako položit ji volně na koberec, ať se plazí, kam chce. No, a vyplašená Julina mě kousla. V tu chvíli jsme vzala zabezpečení terária do svých rukou a na nějakou dobu byl klid.

Až jednou, to už měřila Julinka skoro tři čtvrtě metru a my jsme věděli, že to není holka, ale Julián, tak dlouho drcala hlavou do korkového utěsnění kabelu od žárovky, až jej vyviklala, dostala se mezi sklo a dřevo peřináče a cesta do světa byla volná. Ale o tom zase pozítří...

Olga Katolická