Katčiny thajské postřehy aneb putování zemí úsměvů, díl sedmý

Celodenní výlet po okolí Kanchanaburi: aneb za válečnou historií

Další fotky: 

Kanchanaburi - město s válečnou historiíKonečně jsem na místě, kde to není jen o buddhistických chrámech, ale o současnější historii. Už bylo načase. Brzy ráno jsem se z Ayutthaye přesunula místním autobusem do Suphanburi a odtud dalším busem do Kanchanaburi. Cesta trvala čtyři hodiny. Od autobusové stanice jsem se pak nechala dodávkou zavézt před Guesthouse Sugar Cane 1, který jsem si našla na internetu den předtím. Je to malý bungalov na břehu řeky Kwai. Za 300 bahtů na noc mám královskou postel, vlastní koupelnu s teplou vodou a pěkné prostředí kolem sebe. V místní restauraci je levné jídlo a za 20 bht mi i vyperou. Toho hodlám využít hned zítra.Hned po ubytováni a lehkém obědě jsem se vydala objevovat město. Je neuveřitelné, jak ty thajské mapy zkreslují. Na mapě to vypadá jako malá vesnice a přitom by se člověk pěkně nachodil, než by přešel od jednoho zajímavého místa k druhému. Po cestě jsem narazila na půjčovnu kol a jelikož bylo již odpoledne, dostala jsem jedno za 30 bht místo za 50 bahtu. A výlet začal. Nejdříve jsem zamířila k tomu největšímu lákadlu - mostu přes řeku Kwai. Lidé se procházeli po kolejišti vedoucím po mostě sem a tam, občas uhnuli na bok, aby pustili projíždějící turistický vláček. Taky jsem se svezla. Za 20 bahtů mě vlak převezl na druhou stranu a zpět. Jeden týpek hrál na jednom z piliřů mostu známou písničku z filmu Most přes řeku Kwai. Mělo to svou atmosféru. Poté, co jsem dokončila projížďku vlakem, jsem se také šla projít po kolejišti.Když jsem se mostu a přilehlých krámků se šperky nabažila, vydala jsem se k válečnému hřbitovu a pak zamířila i k druhému válečnému hřbitovu, který je situován na druhém břehu řeky za městem. V dáli se zvedalo pohoří a na řece byla zakotvena spousta plovoucích domů. Je období sucha a je vidět, že je v řece méně vody.Po prohlídce druhého hřbitova jsem se rozjela zpět do města najít válečné muzeum JEATH, ale nenašla jsem jej. Tak snad zítra. Místo toho jsem se zamířila podívat k vlakovému nádraží. Bylo čtvrt na šest a stánkaři se chystali na noční trh, který začne v šest. Jela jsem vrátit kolo s tím, že se tam večer půjdu podívat a třeba se tam i najím.Zítrejší program je docela jasný. Jedu se s místní cestovkou, která působí v mém guesthousu, podívat k Erawanským vodopadům, na železnici smrti, Hellfire Pass a dalsi krásy v Erawanském NP. Už se na to těším, prý se u vodopadů můžu i vykoupat.

Celodenní výlet po okolí Kanchanaburi: aneb za válečnou historiíVčera jsem si u místní cestovní agentury Tois Tour koupila celodenní výlet k Erawanským vodopadům a k místům spojeným s výstavbou nechvalně známé železnice smrti, kterou chtěli během 2.světové války Japonci spojit Thajsko a Barmu.Z původni ceny 890 bahtů jsem dostala 100 bahtů slevu a v osm ráno vyrazila klimatizovaným minibusem s ostatními třinácti účastníky zájezdu za dobrodružstvím. Nejdříve nás čekaly překrásné Erawanské vodopády, schované ve stejnojmenném národním parku, vzdáleném hodinu cesty od Kanchanaburi. O půl desáté jsme byli vypuštěni do přírody s tím, že nejpozději ve dvanáct na nás čeká oběd. Zdánlivě jsem měla dostatek času na procházku po stezce a focení všech sedmi vodopadů kaskády. Stezka lesem byla dlouhá asi kilometr a půl do kopce. Když se pak fotograf u každého vodopádu zastaví, aby udělal nějaké pěkné záběry nejen padající vody, ale i sebe sama (pomocí osvědčeného stativu), najednou se ten čas strašne zkracuje.V instrukcích, co si vzít s sebou, byly i plavky, protože u vodopadů se lze koupat. Neuvěřitelně čistá modrounká voda k tomu doslova vybízela. Proto jsem nasadila tempo, abych zvládla dojít k tomu nejvyššímu vodopádu (v tom horku a vlhku ze mě doslova lilo) a ještě se i smočit ve vodě. V jedenáct jsem dorazila až nahoru a s chutí se vysvlékla do plavek a vlezla do teplounké vody. Malé rybky mi okamžitě začaly "masírovat" nohy. Jsou to jedny z těch, které se tu používají k "rybí masáži" v masážních centrech. Prostě strčíte nohy do akvaria s rybami a ony vám očistí chodidla. Dost to lechtalo. Bohužel jsem neměla dostatek času, abych si i zaplavala. Zase jsem se oblékla a vyrazila nazpět. Za půl hodiny jsem již seděla na parkovišti v restauraci a těšila se na oběd, který jsme měli v ceně.Poté jsme vyrazili směr Hellfire pass, což je úsek, kde váleční vězni prosekávali skálu a budovali železnici. Zastavili jsme se v muzeu, kde nám byla představena historie, a pak jsme se vydali po stezce k samotnému Hellfire Pass. Někde byly ponechány staré dřevěné pražce a před průjezdem ve skále i jedna kolejnice.Po hodině jsme vyrazili směr Železnice smrti a jeskyně Krasae, kde byli ponecháni svému osudu nemocní vězni. Mohla jsem vidět ten známý železniční úsek, přilepený ke skále nad řekou. Ve čtyři hodiny jsme nasedli na vlak a po tom ne zrovna najzachovalejším úseku se projeli. Takže jsem si vyzkoušela i jízdu vlakem, a navíc na trati, která mě nejvíc zajímala. Vlak byl samozřejmě narvaný turisty.O čtyři zastávky dál jsme vysedli a minibus nás zavezl k mostu přes řeku Kwai, který jsem již mohla obdivovat včera. Naštěstí. Asi by mně hodně štvalo těch dvacet minut, kdyby to byla moje jediná možnost jej vidět.O půl šesté jsem byla vyložena před guesthousem a zamířila jsem si do stejné cestovky zařídit zítřejší noční autobus do Krabi. CK má v nabídce i zprostředkování VIP autobusu na jih, tak proč toho nevyužít a nenechat se odvézt do Bangkoku a pak do Krabi. Zítra totiž konečně vyrazím k moři.Ty dva týdny na severu a ve středním Thajsku utekly jako voda a nyní mě čeká moře, pláže, příroda a snad i nějaký ten odpočinek. Alespoň jeden den se chci jen tak válet na pláži.

Příště: Přejezd do regionu Krabi a Výlet na mys Railay

Autor: Kateřina Francová