S Katkou krajem kostarických sopek

Sopka Arenal v Kostarice

Další fotky: 

Včerejší výlet na sopku Irazu a krátká zastávka v Cartagu

Takže na včerejší den (poslední den v San José) připadl výlet na nejvyšší kostarickou sopku Volcán Irazu (3432 m/nm). Autobus vyjížděl ze zastávky u Národního divadla v osm hodin a po několikerém nabírání dalších cestujících (i místních osadníku, kteří potřebovali jen popojet z jedné horské vesnice do druhé) jsme o půl jedenácté stanuli na vrcholu sopky. Netřeba připomínat, že v té nadmořské výšce bylo potřeba se trošku tepleji obléci. Vzduchem se proháněla mlha s jemňoulinkým deštěm a studený vítr. Na prohlídku jsem měla dvě hodiny. Dostatek času na procházku k hlavnímu kráteru, na jehož dně je tyrkysové jezírko. Jezírko bylo i ve vedlejším kráteru a jakýsi třetí kráter byl plný sopečného popela a zvětralé lávy. Irazu je, i když se nezdá, aktivní a někde tam byl i čtvrtý kráter, ale ten nebyl přístupný. Kvůli oblačnosti nebylo vidět na karibské pobřeží (prý je to za jasných dní možné).

Po půl jedné jsme se zase vydali zpět. Během jízdy se naskýtal nádherný výhled na údolí a okolní krajinu. na stráních sopky se pásly krávy. V Cartagu jsem se nezdržela dlouho. Navštívila jsem jen slavnou basiliku de Nuestra Señora de los Angeles, která je považována za jedno z nejsvětějších míst země. Pak jsem se přesunula na náměstí k ruině kostela ze 17. století, který nikdy nebyl dokončen. V roce 1910 jeho dostavbu zhatilo zemětřesení a od té doby se zachovaly jen obvodové zdi. Na náměstí kolem ruiny to žilo. Mezi posedávajícími lidmi stála hlídka policie, která je přítomná snad v každém parku a u každé památky.  Našla jsem teminál autobusu a vyrazila zpět do San José, kde jsem se naposledy prošla ulicemi nevzhledného města.

 La Fortuna: dobrodružství na úpatí jedné z nejčinnějších sopek začíná

Spakovala jsem si věci a vydala se hledat terminál, ze kterého mi měl vyjíždět autobus na sever do La Fortuny. Najít malou zastávku byl trochu problém, byla totiž trochu schovaná, ale podařilo se a po půl deváté jsem se vydala na čtyřhodinovou cestu vnitrozemím. Občas trochu dobrodružnou cestu, to když se autobus na poměrně úzké silnici v zatáčce v horách vyhýbal jinému autobusu. Ale dorazili jsme bez poskvrnky do La Fortuny a já se vydala hledat vytipovaný hostal "Arenal Backpackers Hostal", který se sám označuje jako 5 hvězdičkový hostel. Sopka Arenal, která je jednou z nejaktivnějších sopek světa (soptí již od roku 1968), byla z části zahalená v mracích, takže nebylo vidět, jestli opravdu soptí (prý je od října 2010 opět v klidu). Musím ale říct, že je to impozantní pohled na vysoký kužel, jehož špička je zahalená v mracích, zdvihající se do výšky 1670 m/m nad městečkem. La Fortuna je sympatickým městečkem žijícím především z turismu orientovaného na outdoor výlety kolem sopky, na rafting na některé z řek, nebo na canopy tour. Prostě ideální pro milovníky sportu a adrenalinu. 

Součástí služeb hostelu, který má opravdu špičkové služby, je i zajišťování různých programů. Původně jsem se chtěla vypravit do města, kde bych si u jedné z renomovaných agentur zakoupila rafting, ale na hostelu to udělali za mě, navíc u společnosti, kterou jsem chtěla využít a se slevou (prý mám tvrdit, že jsem student :-) ). takže zítra ráno vyrazím sjíždět řeku Toro, stupeň obtížnosti III.-IV. Prý, když už mám za sebou jednu zkušenost, tak to bohatě stačí na tento typ obtížnosti. Jinak je tu docela horko. Včera jsem klepala kosu na Irazu a dnes se peču pod Arenalem.

Pěkně jsem si dnes dala do těla. Původní plán sednout ráno na autobus a nechat se zavézt k národnímu parku, abych si prošla některou ze stezek po úpatí sopky Arenal, jsem nakonec změnila a rozhodla se vydat na tůru k vodopádu La Foruna, který je od města vzdálený 5 km na úpatí bývalého vulkánu Cerro Chato. A jako doplnění vylézt i na Cerro Chato. V průvodci varovali, že stezka na Cerro Chato je pro zkušené cestovatele a zabere dost času. Trochu mě to odrazovalo, ale rozhodnutí jsem chtěla udělat až po návštěvě vodopádu.  Takže po osmé hodině jsem vyrazila směrem do města a z města. Počasí se dnes opravdu vyvedlo a konečně jsem měla možnost vidět i vrchol sopky.  Vzhledem k tomu, že cesta k vodopádu vedla do kopce, těch pět kilásků jsem šla asi hodinu a půl, ačkoliv normálně mi to trvá hodinku. Už během této části jsem se pěkně zapotila. Před sebou jsem stále viděla sopku, nad níž se rychle přesouvaly mraky a zakrývaly nebo odkrývaly štíhlý kužel kráteru.  Za vstup k vodopádu se platí 10 dolarů, stejně jako na ostatní stezky, které jsou vetšinou soukromé. Nejdřive jsem se podívala z vyhlídky na vysoký vodopád padající do údolí a pak k němu i sestoupila. Docela dost schodů. Dole se někteří koupali v malém jezírku a řece pod vodopádem. Já jsem ale před sebou měla výstup na Cerro Chato, v jehož kráteru je také jezírko, kde se dá vykoupat. To jsem chtěla mít jako za odměnu, tak jsem se nechtěla namáčet již tak brzy.  Chvíli jsem si odpočinula u vody a vydala se na docela namáhavý výstup po schůdcích zase nahoru. S sebou jsem měla snad 3 litry vody. Bylo to zapotřebí, stejně jako dobré boty a repelent.  Od pokladny u vodopádu jsem se vydala další cestou směrem nahoru, podle šipek k hotelu Green Lagoon, kde jsem měla na recepci zaplatit dalších 10 dolarů za vstup na stezku na sopku. Na recepci mi ukázali mapku a ubezpečili mě, že je to dobrá cesta. Na vrchol to měly být 3 km, k laguně se pak mělo sestoupit nějakých 100 m.  První část cesty na bývalou sopku, která nesoptí již více jak 4000 let, byla docela v pohodě. Po zatravněné cestě lemované kvetoucími rostlinami jsem stoupala výš a výš. Po 1.3 km se cesta změnila. Byla prudší a plná jakýchsi schůdků vyhloubených v hlíně. Čas od času se již objevil i nějaký strom. Typovala bych, že tato část byla dlouhá nějakých 400 metrů, ale já doufala, že je to víc. Před vstupem na třetí etapu výstupu (a tu nejhorší, ale to jsem měla zjistit až během výstupu), jsem se občerstvila, dodala tělu cukry v podobě čokoládových tyčinek a pak vstoupila na úzkou cestu vedoucí lesem. Cesta byla samý schod, buď uměle vytvořený, nebo přirozeně z kořenů stromů. Tady ze mě už lilo fest. Byl to docela strmý stoupák. V polovině jsem začala nadávat. Vypadalo to, že to stoupání nikdy neskončí. Lepší než posilovna. Pozitivem tohoto výšlapu je nejen dosažení cíle, ale i pevný zadek, na který bych dřela několik dní. Takhle se stačilo jednou vydat po tisících schodech na vrchol hory, překonat nějakých 900 výškových metrů (La Fortuna leží v nadmořské výšce 253 m a vrchol Cerro Chato v nějakých 1140 m) a budu mít pozadí pevnější než Pippa Midleton (sestra manželky prince Williama, svého času se její pozadí hodně probíralo v mediích :-) ). Na vrcholu jsem stanula po více než dvou hodinách. Z vyhlídky jsem si mohla opět prohlédnout vedlejší sopku Arenal, která zatím stále odpočívá. Pak mě čekal ještě sestup do vulkánu k laguně. Nějakých 120 metrů. Sestup to byl ještě strmější, než ten výstup. Laguna byla pěkně tyrkisová a bohužel i docela studená, takže místo zaslouženého ponoření se až po hlavu do čisté vody, jsem do vody strčila jen chodidla.  Jelikož byly téměř 2 hodiny, dlouho jsem se tam nezdržovala a opět se vydala nahoru a pak již na zpáteční cestu, která byla tentokrát rychlejší. Přesto kolena docela dostala zabrat. Uvažovala jsem, že si od parkoviště u vodopádu stopnu taxíka, ale jakmile jsem se dostala na normální cestu bez schodů, šlo se mi snadněji a těch posledních 5 km jsen si zpestřila poslechem hudby. Takže po osmi hodinách treku jsem dorazila zpět na hotel. S bolavýma nohama a svaly, které by potřebovaly masáž.  Již ráno jsem si přidala do plánu dne i návštěvu termálních lázní Baldi, které jsou od hotelu vzdálené nějakých 5 km. Odpočinek v termální vodě měl být za odměnu a po takovém treku se to vyložene hodilo.  Společně s dvěma Kanaďankami jsem se složila na taxík a nechala se zavézt k Baldi Hot Springs, kde jsem v ceně 35 dolarů měla i večeři formou bufetu (bez večeře by mě vstup vyšel na 28 dolarů). Termální lázně mají několik bazénů s vodou teploty až nějakých 67 stupňů. Válela jsem se ve vodě o teplotě kolem 40 stupňů asi tři hodiny, bohatě se najedla a zrelaxovala tak, že mě už zase nic nebolí (no, uvidíme zítra) a jsem schopná trochu i myslet.  Zítřejší přejezd do Monteverde jsem původně chtěla udělat zábavnou formou na koni, ale bohužel se nikdo dalši na tuto tour nepřihlásil, takže jsem si zaplatila Taxi-boat-taxi variantu, kdy pojedu přes jezero, které se nachází z druhé strany sopky, na lodi a poté terénním jeepem budu dovezena až k hotelu.  Dobrou noc.