Jak se také žije...

Vydáno: Ne, 08/18/2013 - 14:34

Koktejl

ilustrační foto

Další fotky:

Prožila jsem tři nádherné dny na Malé Fatře. Polosamota těsně pod vrcholem ne zrovna malého kopce, v sousedství tři chalupy, z toho dvě lufťáků. Sousedka odvedle, žena, jejíž věk jsem nedokázala odhadnout, donesla na uvítanou vynikající borůvkové knedlíky.

A měla prosbu - zda ji a jejího syna odvezu do kostela. Cestou jsme si povídaly a já postupně ztrácela iluze o nádherném kraji. Paní bylo 43 let, měla tři syny. První muž propil a progembloval dům, pozemky i lesy a vyřešil to po svém - hodil si lano. Po čase se seznámila s druhým mužem, s nímž měla třetího, dnes osmiletého synka. Chlap ztratil práci a jel ji hledat do Němec... kamion ho i se třemi kamarády zabil padesát kilometrů od domova...

A tak zůstali dva kluci, třetí pracuje už měsíc v Rakousku, aby matce pomohl. Dluhy, dřevěnice na obrovském kopci, vdovský důchod...hodina cesty na autobusovou zastávku, hodina a půl s báglem základních potravin nahoru domů. Kluci, kteří denně nachodí kvůli škole 16 kilometrů, máma, co bere jednodenní brigády ve dvě hodiny vzdáleném penzionu a jinak lítá po lese v honbě za lesními plody, za které lufťáci rádi zaplatí nějaké to euro.

Jen zimu očekává se znepokojením. K hlavní cestě, kterou prohrnuje pluh, je to 400 metrů...a ona je bude muset se starším synem tomu nejmladšímu proházet, aby se neztratil v metrových závějích...Odejít? Ani ji to nenapadlo. Jsme tu zvyklí, narodili jsme se zde a máme to tady rádi...

Sklonila jsem hlavu v tichém obdivu. Krásný kraj a krásní lidé.

Text a foto: ber