Katka: Tak trochu chaotické město Marrákeš

foto Kateřina Francová

Další fotky: 

Vydala jsem se z vlakového nádraží, kde staví autobusy Supratours, s plnou polní jej najít. Když jsem přišla na předpokládanou adresu u brány do starého města, nikde jsem neviděla nic podobného hostelu. Zeptala jsem se místního, a ten mi řekl, že je to čtvrt hodiny cesty medinou. Tak jsem se vydala zkusit jej najít. Chlápek mě pak dohonil, a že mě tam zavede. Jakmile jsme se octli v labyrintu uliček s krámky, oslovil mě stařík, a který hostel prý hledám. Prý je na opačnou stranu. Další chlápek vedle něj mi řekl, že mu mám věřit, tak jsem zkusně nechala, ať mi ukáže. Zavedl mě do jedné z uliček a ukázal na zeď u dveří, kde bylo slabě křídou napsané Waka Waka. A nad dveřmi číslo 13, které mělo být adresou hostelu. Řekla jsem mu, že to není žádný hostel, ať si ze mě nedělá srandu a šla pryč. Za rohem jsem potkala turistku a zeptala se jí, jestli neví, kde je daný hostel. Ona mi řekla, že tam, kde mi stařík ukazoval, že mu mám věřit, že tady v Marrákeši to tak je neoznačené. Stařík přitom kýval, a že mám věřit. Tak jsem počkala, až někdo otevřel dveře a opravdu to byl hostel Waka Waka. No, pěkný bordel tu mají. Takže jsem mu dala bakšiš a šla se ubytovat na jednu noc. Následující den jsem se totiž přesouvala do Ouarzazate a v Marrákeši jsem měla být poslední den před odletem. Takže jsem se dnes setkala jednak s podvodníkem a jednak s poctivým mužem. Tady ale člověk nikdy neví a musí být připravený na nepoctivce. Splavená po hodině chůze městem jsem si chvíli odpočinula a pak se vydala na poznávačku. Nakonec se hostel nachází jen kousek od slavného náměstí Jemaa el Fna, které je prý rájem kejklířů. A prý je dobré si dávat bacha, co se fotí, protože všichni zaklínači hadů a jiní umělci chtějí spropitné za focení. Na začátek jsem si ale dala sklenici čerstvého pomerančového džusu za 4 dirhamy. Vynikající. Patří to k místní atrakci. Jinak mě ale náměstí moc nenadchlo. Spíše to je takový chaos… Okolní krámky nabízejí spíše čínské zboží. Ty pravé umělecké předměty jsou v uličkách kolem náměstí.

Na jednom rohu náměstí sídlí turistická policie. Opět jsem se vydala na misi „policejní nášivka“, ale policista v civilu mě zklamal s tím, že v Maroku je to nelegální vyměňovat policejní nášivky. Tak nic.

Pokračovala jsem v poznávání města a zamířila k tumbám Saadiu v jižní části starého města. Kousek od něj jsem si pak prohlédla palác El-Badi, který byl prý kdysi vystavěn ve zlatě, jenže brzy byl vydrancován a dnes je z něj ruina. Přesto stojí za to jej navštívit. Hlavně pak vystoupat na terasu na hradbách, odkud se mi naskytl krásný pohled na město a okolní panorama zasněženého Vysokého Atlasu.

Odtud jsem se vrátila zpět směrem k velkému náměstí. Kousek od něj se do výšky 70 metrů zvedá minaret mešity Koutubia. A naproti přes silnici je zastávka autobusu MHD. Tak jsem si šla zjistit, která linka jezdí směr vlakové nádraží a letiště. A zda vůbec nějaká pojede. Naštěstí tu mají docela přehledný plán města a linek, takže jsem si nejen zjistila linku na nádraží, cenu a časový interval, ale i linku 19 mířící na letiště (ta stojí 30 dirhamů). Takže nemusím jezdit dražším taxíkem.

Vrátila jsem se na Jemma el Fna, sedla na terasu jedné z restaurací a konečně se pořádně najedla. Objednala jsem si nicosijský salát, který byl v tom horku ideálním řešením, a džus. A pak potají nafotila nějaké ty kejklíře, prošla se po tržišti a kolem šesté se vrátila na hostel.

Prvotní pocit nebyl moc přívětivý, ale stejně jako ve Fezu, i tady jsem si zvykla na místní atmosféru.

Kateřina Francová