Představujeme předsedu poroty MISS Ladislava Županiče

Herec Ladislav Županič je prostějovským rodákem a své stále vřelé vztahy k městu, kde prožíval své dětství a mládí, vyjádřil již mnohokrát. S radostí proto přijal i čestné členství v obnovené Okrašlovacím spolku a při letošní soutěži MISS středních škol usedne do čela poroty.
Oblíbený divadelní, filmový i televizní herec, zpěvák, dlouholetý ředitel divadla v Karlíně, dabér, držitel ceny Thálie za dvojroli v muzikálu Klec bláznů – to je ve zkratce představení prostějovského rodáka Ladislava Županiče. Jeho domovskou scénou bylo dlouhá léta Hudební divadlo v Karlíně, kde vytvořil obrovskou řadu rolí. Dnes je Ladislava Županiče nejčastěji vidět v Divadle na Fidlovačce.
Do svého rodného města se rád vrací jednou i dvakrát do roka. První kroky a vzpomínky ho vedou ke hrobu rodičů, další pak ze sentimentu do Wolkerovy ulice, kde stál jeho rodný dům. Nyní po něm zbylo jen prázdné místo.
„Dá se říct, že bydlím v pauze. Dům číslo 21 je už řadu let zbouraný. Teď je mým útočištěm hotel Grand, tady se ze zásady vždy ubytuji. Nabídku čestného členství v okrašlovacím spolku jsem přijal s nadšením. Je to úžasná věc, když se lidi znovu hledají a sdružují při takových prospěšných záležitostech. Sleduji počínání s úžasem, je obdivuhodné, co všechno už tady spolek stihl zlepšit, zkrášlit,“ prohlásil s obdivem Ladislav Županič při své poslední návštěvě letos na jaře, kdy přijel na setkání abiturientů gymnázia. K nejčerstvější spolupráci s Prostějovem patří bezesporu podíl na úspěchu filmu prostějovského nadšence Jiřího Dittmanna Město s pěti věžemi, který Ladislav Županič okořenil svým sametovým hlasem. Film má velký úspěch a stal se vítězem soutěže neprofesionálních filmů, kterou letos na jaře uspořádaly tři moravské kraje.
Nabízíme čtenářům odpovědi na několik otázek, které jsme panu Županičovi položili jako čestnému členovi okrašlovacího spolku, prostějovskému patriotovi i oblíbenému hereci.

Stal čestným členem Okrašlovacího spolku v Prostějově. Proč vás zaujalo právě toto sdružení?
Mimo jiné mě tam nalákala i předsedkyně tohoto spolku Milada Sokolová. Pochopil jsem, že je to spolek je stejně důvěryhodný jako jeho předsedkyně, proto jsem rád přijal její nabídku k členství. Chci se podle svých možností zapojit do akcí, které bude spolek pořádat a propagovat tak zlepšování zdravého života v mém rodném městě.

Okrašlovací spolek mimo jiné kultivuje stav zeleně v Prostějově. Jak se vám líbí současný Prostějov?
Současný Prostějov se mi docela líbí, protože je pěkný a barevný. Ale jeden můj kamarád, se kterým jsem točil film o prostějovských hospodách a restauracích, mi říkal zajímavou věc - že prý Prostějov je město „pauz“. Já jsem se narodil ve Wolkerově ul. 21 vedle domu firmy AGES a od tohoto domu je proluka po čtyřech zbouraných domcích. Mezi nimi byl i ten náš. Naprosto nepochopím, proč se tak stalo. Napřed tam měli Vietnamci tržnici, pak ji zrušili, pak tam bylo parkoviště a nyní je tam nevím co. Ale rozhodně tam nic nestojí, nic se nestaví. Tyhle zvláštnosti, „pauzy“, nacházíme, bohužel, velmi často.

Jak vzpomínáte na Prostějov svého mládí?
Lásky k tomuto městu jsem se nikdy nezbavil. Dodnes do Prostějova jezdím moc rád a snažím se, abych nebyl moc sentimentální. Často musím ale vzpomenout na padesátá léta, když mi bylo kolem osmi let. Tenkrát zbourali sochu Masaryka a na náměstí proti radnici byla velká demonstrace. Lidé rozbili vstupní dveře na radnici a skandovali: „Dejte nám Pobudu, ať mu dáme přes hubu“ (bývalý předseda MNV). Vzpomínám, že se Prostějov rozpadal, nikde nebyla pořádná fasáda, ale zato všude visely portréty Gottwalda a Stalina a transparenty, které ubezpečovaly o všem, co si komunisti představovali: „Se Sovětským svazem na věčné časy“, „Naše plány splníme“. Vzhledem k tomu, že mi bylo kolem osmi let, na to vzpomínám spíše s úsměvem... Jsem rád, že je tato doba definitivně pryč. Lidé se dnes o svůj majetek starají a na tváři města je to vidět.

Co vás vlastně přivedlo k herectví? Chtěl jste být hercem už v dětství?
Chtěl, ale také jsem se shlédl v tátovi, který byl pilotem, a tak tyto dvě touhy, létat a hrát, ve mně navzájem sváděly boj. Tatínek také hrál ochotnické divadlo, maminka chodila napovídat... Atmosféra herectví mě tedy provázela od dětství. Hrál jsem v takřka všech ochotnických spolcích, které v Prostějově byly. Navíc mě bavila i muzika. Od gymnázia jsme měli svůj orchestr, se kterým jsem zpíval a hrál na altsaxofon. Orchestr nám vydržel po celou dobu vysokoškolského studia. Nakonec tedy, jak vidíte, zvítězilo to povolání, kterému jsem upsal celý život a kterému se věnuji dosud.

Jaké má prostějovské divadlo zvuk mezi českými herci?
Velmi dobrý. Vím ze zkušeností a z vyprávění, jak kolegové do Prostějova rádi jezdí. Jednak je to samozřejmě díky překrásné budově Jana Kotěry, a potom díky divákům. Není lehké si je získat, na začátku jsou vždy trochu chladnější a jako správní Hanáci váhavější, ale poté velmi, velmi vstřícní.
(jap)