Život s maniodepresivní psychózou? Jako na houpačce, svěřil se Martin

ilustrační foto emaze.cz

Martine kdy Ti bipolární poruchu diagnostikovali?

Je to poměrně dlouho, přes deset let. Tehdy jsem se léčil ze závislosti na prášcích na spaní, které mi takříkajíc usnadňovaly život. Součástí léčby byly i terapie, kde se zjistilo, že moje "depky" jsou trochu jiné než ty, které prožívají ostatní. Trvalo to další zhruba rok, než stanovili, co mi je. Nikdo z rodiny ničím takovým netrpěl.

Jak se s tou nemocí žije?

Bez prášků to nejde. I když, mnohdy ani s nimi. Nejhorší je to, že nemám absolutně žádnou kontrolu nad změnami svého stavu. Kolikrát horko těžko sbírám vůli vstát z postele. Nechce se mi dýchat, myslet, mluvit. Brečím, mám sebevražedné myšlenky. Cítím se sám, izolovaný, nepotřebný.

Deprese střídá manické období. Jak je to u Tebe?

Občas je mívám, ale dost vzácně. Poslední dobou jsou mezi tím týdny. Jsem strašlivě unavený.

Jak jsi na tom se vztahy?

Mám jen mámu, kterou se snažím netrápit. Vím, že to dělám, ale ona stejně dobře ví, že si v určité fázi prostě nemohu pomoci. Mám svůj byt v jejím domě, tak mě má pod kontrolou. Kamarády jsem dávno oželel, mají rodiny a své starosti. A jestli se ptáš na holky, tak si žádnou nehledám. Nemám na to sílu a navíc, stačí, jak jsem nešťastný já.

Stejnou diagnózu jako Ty má či měla řada osobností – třeba spisovatel Ota Pavel, herec Miloš Kopecký. Vzbuzuje i v Tobě nějaké umělecké sklony?

Jsem původně stavař, což moc romantické není. Jenže svou práci dělat nemohu, jsem v invalidním důchodu. Zpívat neumím, kreslit už vůbec. A tak jsem našel jinou cestu. Fotím. Obyčejné věci, slunce na obloze, kvetoucí sedmikrásky. Nevím, jestli jsou dokonalé. Ale vrací mi úsměv a víru, že bude líp. (ber)