S manželem nemluvila 30 let. Přestože žili v jednom bytě

S manželem nemluvila 30 let. Přestože žili v jednom bytě
ilustrační foto internet

Soužití dvou lidí sebou často přináší nejrůznější problémy. Představte si ale situaci, že se svým zákonným partnerem nepromluvíte tři desítky let. A to žijete pod jednou střechou.

Jak to začalo
Pan Karel se s nastávající manželkou Annou seznámil v padesátých letech. Vzali se, koupili domeček v jedné z okrajových čtvrtí Prostějova, který postupně začali opravovat. O pár let později se jim narodil jediný potomek, syn Mirek.
Karel byl nemluva a na rozdíl od své manželky kontakty s lidmi příliš nevyhledával. Zatímco ona pracovala jako kantýnská ve velké prostějovské firmě, on si jako kontrolor v pivovaru vystačil sám. Konflikty mezi nimi, které se týkaly ponejvíce chození do společnosti a společných aktivit, většinou tlumil syn. Ty největší ale nastaly v době, kdy narukoval na vojnu. „Začalo to tím, že mi psali dopisy každý za sebe. Na vojně jsem byl na Šumavě, domů jsem se jen tak nedostal. Když jsem se vrátil natrvalo, už bydleli každý ve svém pokoji. Ještě spolu ale dokázali komunikovat,“ vzpomíná Mirek. O nějaký rok později se oženil a odstěhoval mimo město, s rodiči tak byl v kontaktu jen několikrát ročně.
„To se ještě snažili aspoň navenek zachovat dekorum, že jsou spolu. Netušil jsem, jak špatné to je,“ dodává. Do rodného domu se vrátil po rozvodu o pár let později. „Začal jsem si opravovat přístavbu a pomalu zjišťoval, jak vlastně žijí. Každý hospodařil za svoje peníze, bydlel ve svém pokoji. Dělali, co mohli, aby se nepotkali ani v kuchyni a největší trauma jim činil fakt, že měli společné sociální zařízení,“ vzpomíná Mirek. Pokud spolu jeho rodiče nutně potřebovali komunikovat, nechávali si vzkazy na papírcích.

Dlouhých třicet let
Mirek rodičům začal sloužit jako hromosvod, posluha i prostředník. “Posílali mě na střídačku do obchodu, na nejrůznější pochůzky. Mým prostřednictvím se i hádali, což by pro případného pozorovatele bylo dost kuriózní. Seděli každý na jednom konci dvora, já mezi nimi a oni si vyměňovali názory ve stylu „Řekni mu – jí, že…“ , dodává. Oba si pečlivě zamykali své pokoje a ostražitě hlídali věci, které pokládali za své osobní.
Chvíle klidu nastaly pouze v době, kdy kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu Karel nebo Anna pobývali v nemocnici. Partner, který zůstal doma, se na návštěvu samozřejmě nevydal, byl ale v očividně veselejší náladě, že nemusí být ve střehu.
„Ptal jsem se jich mockrát, co se vlastně stalo. Vinu házeli jeden na druhého, usmířit se ale nechtěli, stejně jako si odmítali sednout a vše probrat. Nechtěli se ani rozvést. To by se totiž kvůli lidem neslušelo,“ vysvětluje Mirek.

Klid až po smrti
Ironií osudu Karel a Anna zemřeli jen několik týdnů po sobě. Jako první zemřel ve spánku Karel. “Máma samozřejmě pohřeb zařídila, všechno bylo v pořádku. Neuronila ale ani slzu, prostě nic. Pro ni to byl cizí člověk, se kterým ji vázalo jen razítko na oddacím listu. Jediné slovo, které pronesla, bylo - konečně,“ kroutí hlavou i dnes Mirek.
Paní Anna zemřela na následky mozkové mrtvice o pár dnů později. V rodinném hrobě ale neleží ani jeden.

Spolu a přece každý sám
Oba Mirkovi rodiče byli na vlastní přání zpopelněni. Do rodinného hrobu jejich ostatky ale neuložil. “Mámu mám v ložnici, táta je v obýváku,“ ukazuje urny. „Nemohl jsem je dát do jednoho hrobu, vždyť by mě chodili strašit,“ směje se. Za morbidní tyhle doplňky bytu nepokládá: „Vždyť to byli moji nejbližší. Já tak nějak doufám, že se jednou smíří.“ (ber)

Poslat nový komentář