Jsem tak vyděšená, že někdy neotevřu ani sestře, říká Jana

Vydáno: Po, 11/11/2013 - 14:06

ilustrační foto internet

Občas to potká asi každého z nás. Máme dost lidí, sebe, okolního dění a tak si uděláme hodinu, dvě, či den o samotě, abychom zklidnili tělo i duši. Jsou ale lidé, kteří kvůli nejrůznějším strachům prožívají peklo osamění. Taková je i dnes osmatřicetiletá Jana. Už patnáct let žije s úzkostnou poruchou, ve strachu z lidí, prostor.

Na první pohled hezká žena středního věku, upravená, inteligentní. Kdysi studovala vysokou školu, kvůli nemoci ji ale nedokončila.

„Začalo to už tak dávno, že si to ani přesně nepamatuji. Před patnácti lety ale nemoc zaútočila tak silně, že jsem v invalidním důchodu,“ svěřila se PvNovinkám žena. Bojí se lidí, velkých prostor, neznámého prostředí. „Stále se to zhoršuje, v poslední době dostávám záchvaty paniky i doma,“ říká unaveně. Nemoc ji připravila o přátele, koníčky, práci i nejbližší rodinu. „Jsem někdy tak strašlivě vyděšená, že neotevřu ani sestře, která za mnou pravidelně chodí. Jen jí dám na vědomí, že žiji, že jsem fyzicky v pořádku. Mluvit s ní ale prostě v té chvíli nemůžu,“ vysvětluje Jana.

Můj život s úzkostí

Běžné věci zvládá pomocí internetu. „Platím všechny platby přes net, začala jsem využívat pečovatelskou službu, která mi dováží nákupy. V obchodě jsem byla v posledním půlroce jednou a utekla jsem. Nesnesla jsem ten hluk, lidi...padla na mě neskutečná tíseň, myslela jsem, že se udusím,“ vysvětluje další z problémů.

S ošetřující lékařkou došly k závěru, že bude muset v nejbližší době znovu nastoupit na léčení do nemocnice. „Vím, že musím, ale už teď se klepu, jak budu snášet změnu prostředí,“ dodala Jana.

Podle Janiny lékařky možnost úplného uzdravení není možná. Pobyt v nemocnici by pro ni měl být hlavně zklidněním. (ber)