Rodičovskou válku nesmí odnášet děti!

ilustrační foto

Příběh první

„Manžel si našel jinou ženu a odešel k ní. S majetkem jsme se vypořádali vcelku v pohodě, horší to bylo v okamžiku, kdy zjistil, že by měl platit výživné. Připadalo mu, že platit na každé z našich dvou dětí tisícovku měsíčně je moc. A tak nastal tanec. Lítali jsme na nejrůznější psychologická vyšetření, posílal na mě sociálku, že jsou děti zanedbané a já výživné používám pro sebe. Byly to roky, na které vzpomínám dodnes s nechutí,“ popsala svůj zážitek dnes pětačtyřicetiletá Kamila. „Pokaždé, když si pro děti přišel, první otázka byla ve stylu „Co vám zas ta k...a o mě nakecala??? To, jak po mě vykřikoval, co jsem zač, ani říkat nebudu. Jen tolik, že sousedé z toho měli celkem slušné povyražení,“ zavzpomínala.

Vše skončilo tím, že exmanželova nová partnerka porodila dítě. „Od té doby na ty naše zapomněl. Došlo to tak daleko, že jsem na něj podala exekuci. Děti, dnes už dospělé lidi, naposledy viděl před pěti lety u soudu. Odvolal se proti placení výživného na dceru, která tehdy nastupovala na střední školu. Dva tisíce mu byly z třicetitisícového platu moc,“ dodala Kamila. Podle jejich slov ale potomci nijak nestrádají. „Pokusili se s otcem několikrát navázat kontakt, ale nestál o to. Dnes už pro ně neexistuje.“

Příběh druhý

Jiří je z opačné strany barikády. Původně voják z povolání musel kvůli rozvodu změnit zaměstnání. Jeho bývalá manželka se tehdy tříletého syna a pětileté dcery zřekla. „Byl jsem hodně na cestách, jezdil jsem na mise a žena samotu řešila po svém. Pití, kamarádi z mokré čtvrti. Musel jsem to řešit, protože na děti kašlala,“ popsal Jiří situaci, ke které se postavil čelem. S exmanželkou se finančně vypořádal, pomohl jí sehnat a koupit byt. „Vydrželo jí to asi tři roky, pak o něj kvůli exekucím přišla. Soud jí stanovil výživné na tři sta korun na jedno dítě měsíčně, ani to ale neplatila. Občas mi přišla okopávat dveře, nebo udělala scénu ve škole, že jsem jí ukradl děti. Byly to těžké časy, děcka ji neznala jinak, než totálně opilou. Před dvěma lety se z města ztratila, odjela s nějakým chlapem a údajně žije v Praze. Jak, to si ani nechci představit. V podstatě jsme všichni tři rádi, že máme pokoj,“ konstatoval Jiří. Ani dětem, kterým je dnes 16 a 14 let, maminka nechybí. „Nikdo si neumí představit, co to bylo za hrůzu. Když byla pod parou, báli jsme se jí. Pro ránu nešla daleko normálně, když pila, mlátila nás pro každou pitomost,“ tvrdí svorně.

Příběh třetí

„Manželovo chování se změnilo s narozením dětí. Asi to bylo i tím, že jsme koupili, opravovali a hlavně spláceli dům a tak nebylo peněz nikdy nazbyt. Zlost si začal vylévat na mě, řval, sprostě nadával, ponižoval mě při každé příležitosti. Když mě začal mlátit, ještě jsem se držela, říkala jsem si, kvůli dětem... Ale po poslední hádce, kdy mě shodil ze schodů, mi dcerka řekla, ať jdeme pryč, že se táty bojí a nechce, aby mě bil. Tehdy jsem si řekla, že je konec a odstěhovaly jsme se k mým rodičům,“ začala svůj příběh Helena. Zatímco dcera stojí neochvějně za ní, syn zůstal u otce. „Nechce ke mně chodit, nechce se mnou mluvit. Soud ho na jeho přání svěřil otci. Mám strach, co z něj vyroste. Nemyslím, že by se ex změnil, ale bohužel s tím nic nenadělám. Strašně mě to trápí,“ říká smutně.

Děti si nesou modely z rodiny a těžko se jich zbavují v dospělosti. Čím šťastnější život povedete, tím šťastnější život povedou vaše děti. Prostě to zkopírují. To je zákon přírody. (ber)