Kritika by měla začít, až si uklidím na vlastním dvorku, tvrdí Jan Zatloukal

Foto archiv Jan Zatloukal

Další fotky: 

Která z těch činností, kterými se zabýváte, je pro Vás ta nejoblíbenější?

Čekal jsem trošku lehčí otázky (směje se). Víte, někdy to jsou vše spojené nádoby, ale stejně základním mým posláním je mé povolání. V receptu, který tvoří mou osobnost, je důležitou ingrediencí pragmatismus. Takže samozřejmě to, co mě živí, musím přirozeně upřednostňovat. Ale při volbě povolání jsem měl i štěstí. Jedno čínské přísloví totiž říká, že nejlepší je, když práce je zároveň koníčkem, to totiž člověk ani jeden den nepracuje. Jsem tedy rád, že jsem vlastně v životě nemusel pracovat.

Jak jste se k povolání pedagoga dostal?

Oklikou, ale i cíleně. Od gymnaziálních let jsem na Sportcentru vedl různé kroužky, pořádal akce, tábory. Ta budova mi přirostla k srdci. Ač jsem chvíli po škole působil i v bankovnictví, rád jsem se do prostředí školství vrátil.

Mají to učitelé těžké, jak se říká?

Pokud máme hovořit o učitelích na školách, tak si myslím, že mají a hodně. Já dělám zájmovou pedagogiku, to znamená, že se ke mně dostávají děti a mládež, kteří většinou ve svém volném čase něco dělat chtějí. To je další silná stránka mého povolání. Učitelům na školách nezávidím. Nemůžu vystát řeči účastníků různých internetových diskuzí, jak používají pouze dva stále omílané argumenty – konec pracovní doby kolem druhé hodiny a dva měsíce prázdnin. Tak zaprvé nejsou to dva měsíce, ale sotva šest týdnů. Pak také si učitelé těžko berou dovolenou v průběhu školního roku. Ale hlavně bych každému kritikovi předepsal pět hodin přímého pedagogického působení, asi by názor změnili docela rychle. Myslím si ovšem, že je třeba vážit si každého povolání, pokud se dělá dobře. Naše společnost na toto pořád zapomíná.

Na toleranci?

To také, ale myslím hlavně to, že kritika by měla začít, až si na svém vlastním dvorku uklidím. Avšak na názor má každý nárok. Jen se lépe poslouchá od toho, u koho vím, že něčeho dokázal. A tím myslím i to, že je ve své práci dobrý, ať je to práce jakákoliv.

Když opustíme někdy chmurné myšlenky o školství, co Hanácká volejbalová liga, které jste předsedou. Říká se o ní, že je jednou z největších soutěží v Prostějově?

To byste se museli zeptat pánů ve sportovní komisi na radnici, ty mají jistě lepší podklady. Určitě to není drobek, ta naše liga má kolem pěti stovek sportovců, třicet družstev. Kromě počtu hrajících si vážím dvou dalších věcí. Prvně je to tradice, protože jsme právě dokončili 23. ročník. Co jsem zjišťoval, tak je to snad i nejstarší amatérská dlouhodobá soutěž v republice. A zadruhé jsem rád, že ji hraje spousta mladých, plná třetina. To je příslib do budoucna.

Takže to není s tou mládeží a její aktivitou tak hrozné?

To víte, že je. Za nás to bylo lepší! (s úsměvem) To je asi klasický čapkovský rozpor té staré a té nastupující generace. Ale bohužel tentokrát i trošku platí. V dobách minulého režimu těch aktivit nebylo tolik, člověk se pak snáze věnoval usilovněji úzkému okruhu činností. Takže Husákovy děti to uměly rozjet (smích). Ale ač patřím k těm mladším, vidím rozdíly v těch, kteří zase přišli po mně. My si leccos museli vybojovat, abychom si zábavu užili. Teď mají mladí vše na podnose a stejně to nestačí. Jsem ovšem optimista. To období teď bylo takové slabší, ale když se podíváte kolem sebe, opět se republika začíná hýbat. Těch běžců kolem. A také těch mladých volejbalových družstev, která se skládají na turnaje. Zkrátka si myslím, že transformace společnosti si vybrala svou daň a teď už to bude jen lepší. Žádný takový „převrat“ nejde udělat nahladko a vždycky to má nějaké bolístky.

Co si vybojoval Jan Zatloukal?

Když jsem skončil na základce, chytnul mě volejbal. Nechtělo se mi opouštět tu partu naší třídy, chtěl jsem zorganizovat alespoň jeden podvečer volejbalu týdně na asfaltu za Valentkou. Moc to nešlo, ale snažili jsme se. Pak jsme dostali možnost se připojit k našim bývalým učitelům, kteří každé úterý hrávali v tělocvičně. A to bylo něco, moci hrát volejbal alespoň jednou týdně. Teprve další rok se k tomu přidal kroužek pod naším volejbalovým učitelem Otou Špringerem. Začali jsme také díky tomu hrát volejbalovou ligu. Třetí rok jsme pak už mohli hrát třikrát týdně. V době, kdy nebyl internet, to prostě bylo těžší, přesto se nám to podařilo. Toho si cením. Teď jsem schopen nabídnout svým svěřencům kompletní tréninkový cyklus, ani nemusí lusknout prsty. A někdy je to stejně marné.

A tak jste se postupně stal i předsedou krajského volejbalového svazu?

Tak jednoduché to nebylo. Sice to můžeme parafrázovat textem „Když jsem hrál voliš to první léto…“, ale cesta mezi volejbalové funkcionáře byla daleká. Nikdy jsem ani nepředpokládal, že k něčemu takovému dojde. Ale pak se přidalo to, že jsem se stal se svými kamarády volejbalovým rozhodčím, začal šéfovat volejbalové lize, a tak si mě všimli. Sice jsem se tam nedral, ale generační výměna mě zavála až tam, kde jsem. Čím víc jsem však poznával, tím víc jsem si vážil těch obětavých trenérů a rodičů, kteří své potomky k volejbalu přitáhli. Ti tvoří to podhoubí. My funkcionáři někdy děláme i nepopulární rozhodnutí, ale ve většině případů jsme hlavním servisem pro členy volejbalového svazu.

Asi máte díky svému rozsahu hodně přátel, že?

To je opět těžká otázka. Lidí, co jsem potkal a se kterými spolupracuji, je opravdu hodně. Ale přátel mám již podstatně méně. Jsem konzervativní a jsem díky tomu někdy i trošku podivín. Takže se vlastně točíme jen v úzkém okruhu.

Podivín?

No někdy dělám asi těžko pochopitelné věci. Musím si hlídat, aby věci, které dělám, byli ještě konzervatismem a ne obsedantně kompulzivní poruchou (smích). Takže abych to téma přátelství uzavřel, jsem rád, když se dozvím od někoho kompliment, že si mě či mé práce váží. Stává se mi to sice často, ale když člověk dostane v životě i pár ran, tak rád zůstane na zemi.

Je to Vaše životní krédo? Zůstat na zemi?

Možná. (váhá)

Nebo jiné?

Asi je to spíš takové motto. Tuším, že se připisuje Janu Lucemburskému. Ten měl na svém erbu napsáno: „Ich dien!“ – Já sloužím. Tak tohoto se snažím držet, co mi to moje psychické zdraví dovolí.

Děkujeme za rozhovor.