Předsudky bolí!

Předsudky bolí!
ilustrační foto

 

Před nedávnem jsem si na PvNovinkách přečetla článek týkající se mladého muže, který se rodičům přiznal, že je gay. Zaujaly mne hlavně reakce čtenářů a tak jsem se rozhodla napsat něco ze svého života.

Před několika lety jsem onemocněla nádorovým onemocněním. Když se to dozvědělo moje okolí, reakce byly velmi rozporuplné. Hodně lidí se ode mne odvrátilo, nedokázalo se mnou mluvit, mé společnosti se vyhýbalo. Jako bych byla prašivá, či moje nemoc nakažlivá... Chtěla jsem o ní mluvit, nečinilo mi problémy vysvětlit, že i když po chemoterapii vypadám strašlivě, jsem v podstatě zdravý člověk a tohle všechno je jen prevence. Bolelo mne to.

Mimo rodiny mi zůstalo jen pár přátel, ale nikdy nezapomenu na to, když za mnou přišla jedna z kamarádek a řekla: „Tak na rovinu, nebudu kolem Tebe pořád chodit po špičkách, abych se Tě něčím nedotkla. Chceš o té svini mluvit?“ A tak jsme chodily a mluvily a smály se a já byla ráda, že existuje někdo, kdo mě stále bere jako normálního člověka, ne „tu s tím rakem“.

Od té doby uplynulo již docela dost času, ale na negativní reakce okolí nikdy nezapomenu. Proto jsem ráda, že i taková témata se otevírají. Nebo si myslíte, že přístup k lidem jiné orientace je jiný, než k nemocným? A je jedno, jestli mají rakovinu, jsou na vozíku či po mrtvici! Já si to nemyslím. V naší společnosti je pořád zakořeněn přirozený odpor ke všemu, co je jiné. I kvůli tomu jsem tuhle mou životní zkušenost napsala. Je třeba o těchto věcech mluvit. Je třeba je změnit. (xx)

 

Jméno autorky má redakce k dispozici

Poslat nový komentář