Z dětských dlaní a důvěřivých tvářiček čerpám hodně energie, říká Lenka Růžičková

Z dětských dlaní a důvěřivých tvářiček čerpám hodně energie, říká Lenka Růžičková
ilustrační foto

Na každém z nás zanechají stopy lidé, se kterými se setkáme v raném dětství. Vzpomínám s velkou láskou na své prarodiče, kteří se mi věnovali mnohem víc, než zaměstnaní rodiče. Se stejnou láskou vzpomínám na své učitelky z mateřské školy, stejně jako moje děti stále milují Alenku Polákovou. Synovec, kterému je přes dvacet, dodnes vzpomíná na báječnou „pančitelku“ Lenku Růžičkovou. Právě s ní, dnes vedoucí MŠ Aloise Krále, jsem se před časem setkala. A už vím, proč je báječná. S dětmi to totiž neuvěřitelně umí. A nejen s nimi.

Jak jste se k tomuto povolání vůbec dostala a jak dlouho už učíte?

Asi vůbec první impulz přišel v době, kdy jsem chodila do školy já sama. Měla jsem totiž štěstí na skvělou učitelku. Ta ve mně probudila touhu pracovat jednou s dětmi. Splnilo se mi to, po maturitě v roce 1978 jsem nastoupila do mateřské školy ve Vícově, po mateřské dovolené pak do mateřinky Aloise Krále. Od roku 1984 jsem zde až dosud, poslední roky jako ředitelka a vedoucí učitelka.

Co vás na práci s dětmi baví? Musí být docela náročná...

Upřímně musím říct, že to není vedoucí funkce, která by mě naplňovala. (Smích). Papíry kdykoli vyměním za dětské ručky a zvídavé hlásky. Baví mě, a hlavně naplňuje, skutečnost, že na vlastní oči vidím, jaké s každým dítětem uděláme za ty zhruba tři roky, co k nám chodí, pokroky. Jak se z vyděšených mrňat stanou pyšní předškoláci. Že ta práce opravdu stála za to.

Kolik dětí vám za ty roky prošlo rukama, dokážete to vůbec spočítat?

To ani náhodou. Nevím, opravdu nevím. Máme zde přes šedesát dětí, některé rok, jiné tři, některé třeba měsíc. Stejně tak se přiznám, že si ani já nepamatuji všechny. Někdo vám utkví, jiný tak nějak projde kolem. Ale před nedávnem jsme se třeba poznali s „chlapečkem“, který přivedl svého vlastního syna. Toho jsem učila po maturitě ve Vícově. Chvíli jsme na sebe koukali, já poslouchala a říkám – my se asi známe. Má svérázný způsob řeči a gesta, to se zapomenout nedá.

Děti se k nám ale vrací, buď jako školáci, podívat se, pochlubit vysvědčením, nebo jako dospělí lidé. Měli jsme zde praktikantky, které sem chodily do školky a dnes je tady i jedna paní učitelka, kterou jsem kdysi právě tady měla ve třídě. A vrací se nám děti našich dětí. Ještě k tomu, koho si pamatuji. Tak všechny opravdu ne, ale u mnoha bývalých žáků si dodnes pamatuji datum narození.

Změnily se nějak děti za tu dobu, co učíte?

Hodně. Je mezi nimi mnohem víc individualit, musíme přemýšlet, jak s nimi vycházet, čím je zaujmout. Ke každému musíme zvolit ten správný přístup. Berou nás pak jako autority a musím číct, že v mnoha směrech i větší, než jejich vlastní rodiče.

Druhá změna je méně příjemná. Děti mají velmi malé obecné znalosti, malou slovní zásobu.

Předpokládám, že to je jedna z věcí, kterou se snažíte změnit...

Ano, klademe velký důraz na český jazyk. Už několik let třeba dětem čteme před spaním pohádky. Živý hlas funguje jako velmi dobré uspávadlo, děti zklidní a navíc poslouchají. O každém příběhu si pak povídáme, takže dávají pozor, aby o něco nepřišli. Na tohle čtení se těší stejně jako my, nosí si i knížky z domova.

Teď to vypadá, že vaše práce je pořád velmi vážná...

Kdepak, není. Děti jsou bezprostřední, rády se chlubí a já miluji chvíle, kdy přijdu do práce. Projdu všechna oddělení, pozdravím kolegyně a samozřejmě děti. Každé se mi snaží sdělit své zážitky, chytit mě za ruku. Z teplých dětských dlaní a důvěřivých tvářiček čerpám hodně energie. No a s tou legrací, dětem se domů moc nechce. Skoro denně jsme svědky, jak argumentuje nešťastnému rodiči, že chtělo jít domů jako poslední a tak se nehne, dokud poslední nebude. Jeden chlapeček jel dokonce domů na školní tříkolce, od které se odmítl odloučit.

Vzpomínáte na nějakou situaci, která vás pobavila či potěšila?

Jednu dobu k nám chodila spousta dětí vietnamské národnosti. Byly velmi učenlivé, poslušné a tiché, pracovat s nimi byla velká radost. Tu mi udělal i jeden z vietnamských tatínků, který mi sdělil, že jsem moc dobrá, ale za manželku by mě nechtěl. Jsem prý totiž moc akční.

Lenka Růžičková bezesporu akční je. Sálá z ní pozitivní energie, kterou dokáže nakazit každého. Stejně tak ale kdykoli nabídne pomocnou ruku či pohlazení. Proto na ni „její“ děti nikdy nezapomenou. Proto pro ně už navždy bude jejich „pančitelka“. (ber)

 

Poslat nový komentář