Pomáhat tancem je skvělé, říká Tomáš Lázna

ilustrační foto

Studujete pro mě poněkud nepochopitelný obor. Jak jste se k tomu dostal?

Rád o sobě říkám, že nejsem normální… Začneme-li trochu vědecky, jak to mám rád, tak normalita se nachází ve středu Gaussovy křivky a já se lépe cítím dál od něj. Vždy jsem měl snahu dělat něco víc, než moji spolužáci a vymykat se tak průměru. Studuji automatizaci na FEKT VUT v Brně se zaměřením na biomedicínské inženýrství. Jako malý jsem se toužil stát neurochirurgem, a toto nadšení mi vydrželo až do středoškolských let. Tehdy jsem usoudil, že medicína není tak úplně pro mě a měl bych dělat něco technického. A tak jsem skončil u elektrotechniky s nádechem medicíny.

A co bude následovat po pravděpodobně úspěšně zakončeném studiu?

Mým dlouhodobějším snem je mít firmu na vývoj a výrobu biomedicínské techniky. Ta do zdravotnictví proniká v posledních letech čím dál tím víc a dnes již v nemocnicích potřebujeme kromě doktorů také odborné techniky. Vidím to jako formu pomoci lidem, protože nemoci a úrazy tu s námi budou zřejmě vždy.

Není ale jen studium, zcela jistě si najdete řas i na záliby?

Vzhledem k mému postavení předsedy sdružení Pomáháme tancem by se slušelo uvést na prvním místě tanec. Ten si na amatérské úrovni užívám velmi a pokud mi to povinnosti dovolí, nenechám si utéct žádný věneček ani ples. Mou druhou velkou vášní je sci-fi, které hltám jak v podobě knih, tak seriálů a filmů. Byly časy, kdy jsem každé léto jezdil na Festival fantazie do Chotěboře, a tam se setkával s lidmi stejných zájmů, což je vždy úžasné. Teď jezdím pravidelně aspoň na menší setkání do Kopřivnice. Na závěr bych neměl zapomenout ani na posezení s přáteli u piva.

Co Vás vedlo k založení Pomáháme tancem?

Nejsilnějším impulsem byla právě má láska k tanci. Byl jsem frustrován tím, že na maturitních plesech je přetlak návštěvníků a hudební výběr bývá dosti diskotékově zaměřen, a tak si člověk vlastně ani nezatancuje. A tak jsem se rozhodl uspořádat s přítelkyní a kamarádkou vlastní ples. Jelikož jsme chtěli udělat akci pro lidi a ne pro náš profit, rozhodlo se, že výtěžek poputuje na onkologické oddělení prostějovské nemocnice. Dopadlo to velkým úspěchem. A tehdy jsme zjistili, že pomáhat tancem je skvělé! S přítelkyní jsme dali dohromady několik schopných lidí, založili sdružení a další benefiční akce přicházely. Zdá se mi to neuvěřitelné, ale teď připravujeme už 4. ročník charitativního plesu.

Co chystáte se sdružením dál?

Samozřejmě bychom rádi pokračovali v tom, co děláme doposud a jde nám to dobře. Některé věci se mění, přišli jsme o hlavního sponzora a většina členů se přesunula do Brna, ale jiné by měly zůstat. V září nás čeká koncert Hradišťanu ve spolupráci s Okrašlovacím spolkem, v lednu tradiční ples. Co se bude dít dál, to je otázkou toho, jak budeme úspěšní v hledání sponzorů.

Co vám v poslední době udělalo největší radost?

Bezkonkurenčně nejlepší byla letošní dlouhá dovolená v Chorvatsku. Po náročném roce a náročném stěhování jsem si mohl odpočinout a vyčistit hlavu v místě mimo civilizaci, kde ani internet není. Ale uteklo to velmi rychle a z plánovaných pěti knih jsem stihl přečíst jen tři.

Máte nějaký životní vzor a motto?

Vybrat konkrétního člověka, který by byl mým vzorem, to asi nedokážu. Lidí, co mě inspirují, je celá řada. Jmenovat bych ale mohl třeba Billa Gatese. Ani ne kvůli jeho majetkovým poměrům, ale je to člověk, který dokázal svými Windows ovlivnit prakticky celý vyspělý svět. A přitom si zachoval pokoru a nyní prostřednictví své nadace, kterou s manželkou založil, světu pomáhá. Zmínit by se ale dala také celá řada skvělých vědců, třeba Stephen Hawking, který dokázal obdivuhodně naložit se svým nešťastným životním údělem.

Motto zvolím poněkud méně originální, ale o to více pravdivé: Když nejde o život, jde o… nic. Domnívám se, že lidé se často trápí a stresují ve chvílích, kdy to vlastně není potřeba. A přebytečný stres jistě nevede k ničemu dobrému.

Bez čeho a koho byste se v životě neobešel?

Člověk se v životě dokáže obejít bez více věcí, než si často myslí. Postrádat ale blízké lidi já osobně vidím jako problém. Nechtěl bych být bez své rodiny, která mě podporuje a poskytuje mi zázemí. Nechtěl bych být bez přítelkyně, která to se mnou sice vůbec nemá lehké, ale vždy mi věrně stojí po boku. A nechtěl bych přijít ani o kamarády, kteří mě vyslechnou a podpoří, když to potřebuji. (ber)

Foto: archiv Tomáš Lázna