Proč se líbáme pod jmelím

ilustrační foto

Asi nejrozšířenější rostlinou spojenou s tradičními Vánocemi je na celém světě právě jmelí. V obchodech a vánočních stáncích si jej můžete koupit buď v jeho přirozené zelené podobě, nebo vylepšené zlaté či stříbrné verzi. Jmelí jsou přisuzovány nejrůznější nadpřirozené schopnosti. Předmětem uctívání a rituálů bylo přitom již dávno předtím, než k nám oslavy vánočních svátků dorazily. Keltští druidové jej nesměli useknout jinak než stříbrným srpem. Bylo symbolem života a ochranným talismanem. A tak to zůstalo až dodnes, kdy zavěšené nad štědrovečerní tabulí nebo nad dveřmi do domu má do něj přinášet štěstí a lásku.

Zvyky spojené s touto křehkou, cizopasnou rostlinou jsou si ve všech evropských zemích podobné a liší se jen v detailech. Pro vánoční rituály je nepostradatelné hlavně na severu. První, kdo se pod jmelím políbil, měl být svatý Mikuláš se svou milou. Při jednom setkání si nevědomky stoupli právě pod tuto rostlinku a z polibku pod jmelím se brzy stala tradice. Populární byla už v 16. století v Anglii, své fandy má rovněž ve Skandinávii, k nám se dostala přes naše německé sousedy. Co možná nevíte je, že z větvičky se po každém polibku musí ulomit jedna bílá bobulka: ta poslední se na ní nechává po celý rok, aby láska z domu neodešla. Lepivým semenům jmelí (jeho latinský název Viscum znamená doslova "lepidlo“) byla přisuzována právě schopnost udržet vztah mezi dvěma osobami. Polibek pod jmelím v adventním čase má zajistit dostatek lásky po celý příští rok. Se jmelím mají Angličané spojen ještě jeden zvyk. Splní prý každému u stolu jedno přání, které zašeptá do první zapálené svíčky, jejímž plamenem pak spálí větvičku z minulého roku. Jejich zvyky se k nám dostaly přes Německo, kam je s sebou koncem středověku přinesli angličtí žoldnéři.

Tak krásné líbání a hodně štěstí. (ber)

Ilustrační foto: archiv ber