Příběhy klokánkových dětí. Čtyři sourozenci našli ztracenou babičku

ilustrační foto

Děti byly z celé situace zmatené a bály se o maminku. Sourozenci byli velmi zanedbaní, neměli řádné oblečení a neměli ani základní návyky. Vyprávěli zážitky z domova, ze kterých bylo zřejmé, že je matka naváděla ke krádežím nebo je nechávala doma samotné. Věc začala prošetřovat PČR. Viktorka chodila do první třídy bez aktovky a dosud společně s bratrem neměli potřebné školní pomůcky. Děti jsme kompletně vybavili a starší děti společně s tetami rychle doháněly to, co dříve zameškaly.

Sourozenci toužili po lásce a přijetí, nejmladší děti se rychle navázaly na personál, kterému začaly důvěřovat a u kterého nalezly jistotu a bezpečí, které dosud nepoznaly. Pod vedením tet dosahoval Eliáš výborných studijních výsledků, na vysvědčení měl vždy samé jedničky a opakovaně byl zvolen žákem měsíce. Eliáš nabýval na sebevědomí a začal důvěřovat „tetám“, ke kterým velmi přilnul. Bohužel se v průběhu měsíců ukázalo, že matka nedokáže plnit rodičovské povinnost ani za podpory několika provázejících organizací. Dětem přislibovala návštěvy, na které se téměř nikdy nedostavila včas. Postupem doby zájem matky opadl, až nakonec děti přestala navštěvovat úplně. Byla odsouzena za zanedbávání dětí a byla rovněž zbavena rodičovských práv. Sourozenci velmi přilnuli k personálu, Klokánek začali nazývat svým domovem, protože před tím nikdy nepoznali, jaké je to být doma, na stejném místě, v bezpečí a v láskyplném přijetí.

Sourozencům se bohužel nepodařilo nalézt pěstounskou rodinu v rámci kraje ani v rámci celé republiky. S ohledem na novelu zákona mělo po roce pobytu dětí v Klokánku dojít k jejich přemístění do dětského domova. OSPOD nalezl nedaleký dětský domov tak, aby dětem mohla být zachována stávající škola. Děti však žádnou změnu nechtěly, nechápaly, proč musejí odejít z místa, které pro ně bylo domovem. Všechen personál se snažil děti na změnu co nejlépe připravit, aby pro ně byl přesun co nejméně traumatizující, společně s OSPOD a dětmi jsme se šli podívat do nového bytu v dětském domově. Děti byly nejisté a zaražené. Když jsme odcházeli, byly děti smutné, Viktorka se nás cestou zpět zeptala, zda kdyby snědla bobule z tohoto keře, jestli by pak mohla umřít, protože život je blbý. Vnímali jsme, do jak těžké situace systém děti uvádí a po vyčerpání všech prostředků připravit dětí na přechod do jiného zařízení jsme se rozhodli hájit jejich práva a zájmy, protože jsme se právem domnívali, že při případném přesunu do dětského domova se výrazně zhorší psychický stav dětí a ztratí tak vazby na prostředí a mezilidské vztahy, které pro ně za současné situace znamenají jedinou životní jistotu.

Oslovili jsme sociální pracovnici OSPOD a informovali ji o špatném psychickém stavu dětí, stejně tak paní soudkyni. Sociální pracovnice ihned přišla a s dětmi popovídala. Společně jsme se usnesli na tom, že změna prostředí rozhodně není v zájmu dětí. Děti opakovaně zažily trauma z úmrtí otce, pokusu o sebevraždu matky, umístěním do zařízení a dalším nezájmem matky. V Klokánku se cítily doma a „tety“ vnímaly jako nejbližší osoby. OSPOD podpořil jejich setrvání v Klokánku. To znamenalo každého půl roku podávat návrh na vydání nového rozsudku o svěření dětí do Klokánku. Telefonicky jsme se spojili i s paní soudkyní, která přislíbila, že podpoří setrvání dětí ve ZDVOP jak jen to bude možné. Byla si však vědoma toho, že pokud by případ převzal jiný soudce, nelze zaručit, že i on by přistupoval stejně. Když se děti dověděli, že budou moci v Klokánku zůstat, byly moc šťastné a hned začaly vyrábět děkovná přáníčka pro sociální pracovnici OSPOD.

Na jaře roku 2016 nás zkontaktovala plačící babička dětí ze strany zemřelého otce, která s rodinou nebyla již dlouho v kontaktu z důvodu sporů s matkou dětí, která si nepřála, aby byla součástí jejich rodiny. Babička proto vůbec netušila, že děti jsou již delší čas v Klokánku. Babička začala děti intenzivně navštěvovat a rychle si nalezla větší byt, aby mohli společně vytvořit rodinu. Díky úsilí a dobré vůli pracovníků Klokánku, OSPOD i soudkyně děti mohly poznat láskyplný domov v Klokánku do doby, než se jim podařilo nalézt opravdový domov u jejich babičky. Po dvou letech v Klokánku děti odešly do péče milující babičky. Měly radost, zároveň se jim z jejich „dočasného“ domova v Klokánku těžce odcházelo. Stále na nás vzpomínají a občas telefonují, aby si popovídaly. Jsou šťastné. (red)

Ilustrační foto: pixabay.com