Jsou věci, které nikdy nepochopím

Vlastně jsem vůbec o Dušičkách psát nechtěla. Vzpomínku na zesnulé pokládám za tak trochu intimní a zcela soukromou záležitost. Nepatřím k lidem, kteří chodí na hřbitov třikrát do měsíce. O to víc však na své blízké, kteří již odešli, vzpomínám. Otázku svého místa posledního odpočinku jsem už dávno vyřešila – vsypová loučka. Jednak je tam hezky, čisto a uklizeno, a kdyby náhodou, tak vždycky je tam někde nějaká kytka i svíčka.

Můj úmysl nepsat na toto téma změnila jedna zpráva ve čtvrtečních televizních novinách.

Ve Vranovicích u Brna v noci vandalové poničili kolem čtyř desítek hrobů. Pohled na vyvrácené náhrobky, polámané kříže a vysypané urny byl úděsný. Nebýt docela zřetelných stop po sportovní obuvi, řekla bych, že se hřbitovem přehnalo tornádo.

Život každého z nás většinou někdy nějak skřípl. Asi před deseti lety z hrobu maminky mého manžela někdo ukradl pomník. Umřela už dávno, v roce 1956, a my jsme najednou hrob nemohli najít. Na místě, kam jsme automaticky zamířili, byl jen žulový sloupek s kusem železa. Když jsme se druhý den na místo vrátili s pracovníkem hřbitova, nebyl tam už ani ten. Cítila jsem tehdy obrovský pocit vzteku a zloby vůči zloději, který náhrobek evidentně ukradl kvůli kameni. Kdoví, s čím jménem a na jakém hrobě dnes stojí a kolik jeho majitel krádeží ušetřil.

Pocity lidí, kteří přišli na vranovický hřbitov před Dušičkami uklidit místo odpočinku svých nejbližších a našli náhrobky zničené, musí být daleko horší. Prostý vandalismus na místech, kde lidé mluví šeptem, patří k věcem, které nikdy nepochopím.

Olga Katolická