Co týden dal (10. - 15. 9.)

ilustrační foto

Prohibice. Slovo, jež je důsledkem otřesných událostí uplynulých dnů. Téměř dvě desítky mrtvých po otravě pančovaným alkoholem. Fakt, který nepamatuje většina i těch nestarších pamětníků...

Po téměř půlroce přijel na návštěvu syn a my samozřejmě s partou kamarádů zamířili – kam jinam – do restaurace. Po první kávě povídá synek – dáme si panáčka, tatiku. Jo, panáčka, měl smůlu, bylo akorát pět minut po 19. hodině.

Zajímavé bylo, že nikdo nenadával. Národ stmelil děs možné otravy a hlavně její hrůzné a nezvratné následky. I druhý den, v sobotu dopoledne, kdy se náměstí oblékalo do hodové parády, lidé zákaz prodeje alkoholu spíš vítali než aby protestovali. Obchodníci rezignovaně krčili rameny a ani mezi stánkaři se nenašel nikdo, kdo by měl odvahu zákaz porušit. (I když to možná spíš způsobili strážníci, celníci a lidé z potravinářské inspekce, kteří procházeli kolem).

A tak mě napadlo – vždyť bylo nesmírně jednoduché zavést okamžitě ze dne na den kontroly. Proč tedy až poté, co zemřelo 19 lidí? Proč vláda už dávno kontrolu prodávaného alkoholu nezavedla, když na černý trh upozorňují oficiální výrobci už nejmíň šest sedm let! Proč muselo zemřít tolik lidí, aby se konečně začalo mluvit o kontrole a celním dohledu u výrobců lihovin, o registračních pokladnách a dalších kontrolních mechanismech? Lidé, kteří mají rozšíření otráveného alkoholu na svědomí, zaslouží přísný trest. Část viny však na celé události nese, podle mého názoru, i stát.

Olga Katolická