To nemají nic lepšího na práci?

Stává se ze mě euroskeptik. Ne, že bych si před lety, kdy jsme vstupovali do Evropské unie, představovala, že je to lék na všechno. Nicméně jsem předpokládala (či spíše doufala), že velké společenství rovnocenných partnerů bude dostatečně silné na to, aby překonalo různé ekonomické problémy.

První rozčarování přišlo poté, co naši vyjednavači nebyli schopni dohodnout lepší podmínky pro české zemědělství. Mohli jsme pak být svědky toho, jak se stáváme odpadním košem Evropy, jak naši potravináři nejsou schopni čelit dotovaným cenám a jejich výrobky mizí z pultů prodejen. Ty, co se k nám vozí ze zahraničí, jsou málokdy kvalitnější, spíš naopak. Naši zemědělci vymlátili stáda dojnic, cukrovary na Prostějovsku můžete spočítat na prstech jedné ruky a ještě vám čtyři zbudou, levné vepřové se dováží z Polska, zeleninu ve velkém pěstují jen úplní šílenci z nostalgie a květiny vůbec nikdo. A nejúrodnější půdu Hané pomalu a jistě pokrývají fotovoltaické tabule.

Museli jsme bojovat o tvarůžky a rum. S tvarůžkami jsme vyhráli, z oblíbeného lidového alkoholu, přeneseně nazývaného Rozumně Uložená Měna, se stal obyčejný Tuzemák.

Myslela jsem si, že chytré hlavy v Bruselu budou přemýšlet o tom, jak překonat celosvětovou ekonomickou krizi a že nám, nováčkům v té úžasné organizaci, budou radit, jak dělat to či ono tak, aby to bylo prostě super.

Mýlila jsem se. Velmi dobře placené chytré hlavy v Bruselu se zabývají takovými blbostmi, jako jsou prstýnky kadeřnic, obyčejná marmeláda či pomazánkové máslo. V prvních dvou případech mi to ani moc nevadí – těžko bude někdo chodit po oficínách a kontrolovat ruce kadeřnic a když budu doma vařit jahody s cukrem a nějakou želírovací přísadou, určitě tomu nebudu říkat jahodový rosol, ať si unie říká, co chce. Ale s tím pomazánkovým máslem mě dostali. Copak nemá evropský soudní dvůr opravdu nic nepšího na práci?

Olga Katolická