Trošku o hrdosti
Patřím ke generaci, které se stahuje hrdlo dojetím, když slyší hymnu. Tvrdím o sobě, že jsem patriot a v případě nutnosti se můj patriotismus rozšiřuje z rodného města na celou tuto zemi. Teď jsem prožila dva dny v Praze. Takže pár postřehů:
Metro mě nepřestane naplňovat úžasem – cesta na Roztyly z hlavního nádraží trvala necelých deset minut, autem by to bylo aspoň tři čtvrtě hodiny. Metro jezdí po čtyřech minutách, každý vlak je plný. Pražané v něm především čtou a poslouchají hudbu (sluchátka v uších a MP3 nebo chytrý telefon v kapse – to je přímo součást nutného vybavení Pražana ve věku do 30 let). Vůbec si nedovedu představit tisíce lidí, kteří se denně metrem svezou. A pak se divte, že v dopravním podniku kvetl tak krásný tunel...
Oběd v parádní restauraci pár kroků od Staroměstského náměstí. Nejčistější a nejvoňavější záchody, jaké jsem v poslední době viděla. Obrovské okno do kuchyně, to je atrakce pro hosty, kteří mohou sledovat hemžení kuchařů. Knedlíky s vejci naservírované tak, že vypadaly jako super specialita. Vynikající pečená žebírka s chlebem a plněné bramborové knedlíky se zelím, obojí za 85 korun. Večer tu mají samozřejmě jiné ceny, ale obědy – všechna čest. I v Prostějově by stály víc.
Pražští žebráci jdou s dobou. Protože jen s nataženou dlaní se už moc „nevydělá“, rozhodli se zaujmout něčím jiným. Prostě se v tureckém sedu vznášejí metr nad zemí, nehnou ani brvou a levou rukou se nonšalantně opírají o hůl omotanou provazem. Ten u Můstku byl super, nebýt jeho kolegy kousek od Vltavy, který si s maskováním nedal tolik práce, tak bych jejich trik neprokoukla...
Spousta kaváren a hospůdek na nábřeží – vybírali jsme si, do které zajdem. Vyhrál mladý číšník, který otevřel dveře a s úklonou nás pozval dál...
Neznám krásnější procházku než kolem Vltavy. A to i na podzim. Patrně si to uvědomují i turisté, protože na každém kroku jsem narazila na skupinku cizinců vedených průvodkyní s barevným deštníkem. Karlův most byl tak přecpaný, že jsem jej vzdala. Češtinu jsem skoro neslyšela, o to větší byl můj pocit hrdosti. Ti lidé sem přijeli až z druhého konce zeměkoule, jen aby se koukli na Hradčana. A já vám byla pyšná. Strašně. A tak si říkám, že bych proti „blbé“ náladě každému naordinovala malou procházku Prahou. Výrazy jako hrdost a vlastenectví se už dnes moc nenosí. A to je velká škoda …
Olga Katolická