Vánoce, Vánoce přicházejí...

Byly doby, kdy jsem docela vážně tvrdila, že Vánoce by se měly zrušit. Tři děti, časově náročná práce, neustálý pocit, že nestíhám (což nebyl jen pocit, ale pravda pravdoucí), než jsem při rychlém úklidu došla z jednoho konce bytu na druhý, přiběhly děti a mohla jsem začít znovu.

Dnes je všechno jinak. Synové jsou dávno z domu a při návštěvě rodného hnízda se pěkně prostřídají. Klidně jsme si s manželem několikrát zašli na vánoční punč (nejvíc nám chutnal ten „rotariánský“ - pěkně silný, voňavý, s rozinkami naloženými v rumu). Do Štědrého dne zbývá pět dní a já mám napečeno, relativně uklizeno (můj muž by řekl, že opravdu jen relativně), vyrobila jsem několik vánočních dekorací a prostřela bílý, vyšívaný ubrus na stole v kuchyni (ten se hned zalíbil našemu kocourkovi a rád se na něm protahuje), taky jsem stihla uháčkovat a naškrobit pět andělů pro radost svých nejbližších přátel a zbývá mi jen hezky zabalit dárky.

A tak si užívám adventu a vzpomínám...

Jak jsem o Vánocích 1976 pod dojmem fotek z dětství, na nichž zářily prskající prskavky taky koupila balíček a o svatém večeru je pověsila na stromeček. „Nedělej to,“ varoval mě můj budoucí manžel, když jsem je zapalovala. „Budou skapávat na koberec a propálí jej.“ Nedala jsem si říct a příštích několik let jsem dírky v kovralu umně zakrývala tu vázou, tu koberečkem...

Nebo Vánoce 1978 – to jsme měli třítýdenního prvorozeného syna, který měl kvůli Feminaru pořád bolení. Štědrý večer i následnou noc proležel na bříšku na široké tátově hrudi...

Jak pár let poté mi místo slíbeného stromečku přivezli borovicovou větev a já se vydala na Štědrý den dopoledne v deset hodin shánět stromek. Většina z vás si to nepamatuje - tehdy nebyly supermarkety, umělé smrčky taky ne a stromky se prodávaly na jediném místě – na tržnici ve Wolkerově ulici. Když jsem tam dorazila, prodavači zametali jehličí... Vysvětlete třem malým dětem, že stromeček nebude... Už jsem vážně přemýšlela o „polním“ pychu v některém z prostějovských parků, když si mé bezradné a nešťastné postavy všiml kolemjdoucí. „Vy nemáte stromeček? Já byl na polomech, mám jeden navíc...“ Ten pán se jmenoval Přecechtěl a díky němu jsme ten rok měli nejkrásnější vánoční stromeček. Na koncích větviček byla spousta malých šišek, a ty v teple pokoje nádherně „lupaly“...

Letošní Vánoce jsou už moje jedenašedesáté a já se dávno nevzrušuji kvůli nemytým oknům či pavučině na stropě v předsíni. Zjistila jsem, že jsou důležitější věci, než byt vonící leštěnkou na nábytek. Vážím si toho, že mé děti se rády vracejí domů, že se všichni společně dokážeme bavit a smát. A tak jsem pověsila jmelí, nachystala balík čajových svíček a těším se, že ještě před Štědrým večerem budeme mít v neděli Štědrý oběd s nadílkou a na Štěpána k nám přijde Ježíšek už potřetí s kouzelnou truhlou pro moji vnučku Dominiku.

A vám všem přeji krásné, klidné a pohodové dny posledního adventního týdne.

Olga Katolická