Dnes o povodních

Olga Katolická

Narodila se 30. 9. 1951 v Prostějově, po vyučení dálkově vystudovala ekonomickou školu a nastoupila do OP Prostějov, nejprve jako sekretářka ředitele závodu 11, posléze jako pracovnice propagačního oddělení na úseku závodního rozhlasu a závodních novin. V roce 1976 přešla do Městského kulturního střediska jako redaktorka rozhlasu po drátě. Od roku 1984 pracovala v OD PRIOR, nejprve na úseku obchodní politiky, posléze jako vedoucí propagace a obchodní politiky. Od roku 1991 se vrátila k novinařině a nastoupila do redakce Prostějovského týdne. Zde na pozicích redaktor, editor a následně šéfredaktor pracovala až do konce roku 2006. V té době vážně onemocněla, po operaci zhoubného nádoru se podrobila léčbě a od počátku roku 2008 je v řádném starobním důchodu. Je vdaná a má tři dospělé syny.

Už třetí den sleduji mimořádné povodňové zpravodajství. A mrazí mě. Mrazí mě i při čtení některých rádoby vtipných replik, které kolují na internetu. Mrazí mě i při debatách, kdo co udělal špatně, jestli se protipovodňové stěny stavěly včas, jestli tam či onde byli dobře informováni. Mrazí mě při pomyšlení, co budou dělat lidé, až ta voda, co ji měli v baráku, odejde...

Jsem přesvědčená o tom, že zcela zákonitě každý člověk vnímá určité skutečnosti podle toho, jak je na nich on sám osobně zainteresovaný. V Americe udeřila během pár dnů dvě tornáda. Těch lidí tam je mi samozřejmě strašně líto, cítím s nimi, ale mnohem víc mě zajímá velká voda v Praze. Protože tam žijí a pracují moji tři synové.

Povodeň znám i z vlastní zkušenosti. V roce 1997 jsem v Olomouci evakuovala spolu se záchranáři na člunu moji maminku. Voda v ulici, kde bydlela, dosahovala těsně pod okna jejího bytu ve zvýšeném přízemí. Tehdy jsem přijela s nejstarším synem do Olomouce, kam už policisté běžně lidi nepouštěli. Staré autobusové nádraží bylo na suchu, ale Polská byla pod vodou a s ní všechny přilehlé ulice. Dostat se na Husovu nešlo a museli jsme čekat na člun záchranářů. Po několika hodinách čekání mě jeden naložil a cestou rozvážel chléb do domů, jejichž obyvatelé zůstali odřezáni od okolního světa. Moje máma do člunu nasedla celkem bez reptání, což mě překvapilo, jenže pak si to vynahradila... Nadávala na všechny a na všechno a naše večerní posezení skončilo tím, že jsem ji poslala spát, zamkla a schovala klíče. Chtěla totiž odejít a vrátit se domů... Psychika uplynulých hodin na ní samozřejmě zanechala stopy. Byla zlá a obviňovala všechny ze všeho. Tím chci říct, že lidé, kteří něco takového prožijí, se možná budou chovat trochu jinak, než od nich čekáme. Zcela určitě nám nebudou vděčni, že jsme je přijali ve svém neporušeném domově, spíš jim bude vadit, proč za své vzal právě ten jejich domov... Vnímejme to a buďme vstřícní, obětaví, mějme pro ně pochopení.

Naštěstí to vypadá, že například v Praze povodeň nedosáhla úrovně jako velká voda před jedenácti lety. Nejstarší syn se dva dny nedostal do práce, druhý musel o zastávku metra déle pěšky a třetí dělá v Podolí, i když mají vodu ve sklepě. Všichni jsou v pohodě a zdraví.

Daleko horší situace je severně od hlavního města. Do dnešního večera už bylo evakuováno zhruba 10 tisíc lidí. Deset tisíc lidí je ve stavu, jako byla moje máma, když jsem ji odvezla z jejího olomouckého bytu. Deset tisíc lidí je psychicky na dně a v neskutečném stresu. Pokud můžeme, pomozme jim. Nedbejme na to, že třeba budou zlí. Můžeme jen děkovat, že nejsme v jejich kůži. A pomoct můžeme všichni. Někdo penězi, někdo prací, jiný třeba přikrývkou nebo jen podanou rukou. Nebo pohlazením, účastí. Nezapomínejme na to.

Olga Katolická