Babička křečkuje. Co s tím, ptá se Magda

Vydáno: Ne, 07/25/2021 - 10:28

Ilustrační foto pixabay.com

Se svým příběhem se PvNovinkám svěřila čtenářka Magda. Máme v rodině babičku, která přehnaně lpí na věcech a celkem hromadí. Není ještě typickým příkladem nemoci Diogenův syndrom, syndrom hromadění, křečkování – tedy ještě to nedošlo tak daleko, že by měla vyšlapané cestičky v harampádí, ovšem skříně se nedají zavřít, na policích už není žádné místo a úklid je poměrně komplikované záležitost.

Zdravotně na tom není úplně nejlíp, špatně chodí, ale co mě trápí víc – snadno padá do špatné nálady. Mohou tam být i jiné faktory, ale myslím, že na její psychiku má značný vliv byt. Vidím to sama na sobě, po hodině v tom bytě mám strašnou chuť utéct – malý prostor, obrovské množství vizuálních vjemů aneb záplava serepatiček a taky zatuchlina.

V září jde babička na zákrok do nemocnice, tak jsme se rozhodli že využijeme čas, kdy nebude doma a dáme jí byt alespoň trochu dokupy – hlavně sundat koberce a vybílit. O tom ví, s tím souhlasí, ale mám velkou obavu, jak bude reagovat na manipulaci s věcmi. Máma babičce sem tam něco vyhodí a jsou kvůli tomu neustále rozbroje. Takhle se bude většina věcí muset minimálně přesunout a je celkem jasné, že nastane situace "kam jste mi zase dali, vy jste hrozný", ale z hlediska toho, že sotva chodí by bylo mnohem lepší, kdyby těch věcí bylo méně a dalo se po bytě snáz pohybovat.

Na internetu jsem k téhle problematice moc nenašla, s hromadičem se nedá hnout, dokud mu věci nepřerostou přes hlavu nebo dokud si o pomoc neřekne sám, což je tak nějak stejně jako u závislostí. Vím, že babička si věcmi vyplňuje své citové nedostatky. Myslí si, že byla nechtěné dítě a že jí lidé přehlíželi, když ji někdo nepozdraví nebo jí odsekne prodavačka, nese to velmi těžce. Lpí na věcech, které jí lidé darovali (i když to byly krámy, kterých se chtěli zbavit), protože si na ní s dárkem velkomyslně vzpomněli. Takže ačkoliv nějaký krám viděla za dvacet let jednou a nemá pro něj žádné využití, nelze ho vyhodit, protože to byl dárek, památka. Dá se říct, že celý byt se stává takovým depositem památníků, že si na ni někdo vzpomněl.

Setkali jste se nějakou podobnou situací? Hodily by se zkušenosti, jak postupovat, či jak vůbec nepostupovat, aby to babičce způsobovalo méně stresu, případně aby si uvědomila, že si zacpává život lpěním na zbytečných krámech. Napadlo mě ještě kontaktovat psychologa, ale co jsem se dohledala poradenství na internetu, nenašla jsem žádné rozumné řešení nebo nasměrování, spíš je to těžký. Budu ráda za rady, díky. (red)