K vyšívání mě přivedla babička, sloužila u jedné hraběnky

Foto archiv Vitoslavská

Další fotky: 

„K vyšívání mě přivedla babička, která sloužila ve Vídni u jedné hraběnky. Výšivkami, které kupovaly dámy z nejvyšší společnosti, si přivydělávala,“ vzpomíná Jarmila Vitoslavská. Část babiččiných výšivek se v rodině uchovávala i po její smrti. „Bohužel, při povodních jich byla většina zničená. Tehdy jsem ale přišla o spoustu práce, strojů a památek i já,“ netají se smutkem.

Přesto se dokázala postavit osudu a do krojů se pustila znovu.

K hanáckým tradicím se dostala přes troubecký folklorní soubor, do kterého se přihlásila v roce 1969. Tancování ji moc nechytilo, ale krása lidových krojů jí učarovala. První kordulu vyšila v 18 letech a dodnes ví, kdo ji má. „Šiju pánské, dámské i dětské kroje, celé i jejich součásti. Často za mnou lidé přicházejí, abych jim kroj opravila. Je to krásná, ale nesmírně zdlouhavá práce,“ říká mistrová.

Nechat si ušít kroj je dnes záležitostí stovek tisíc korun. Jarmila Vitoslavská z nich má ale pramálo. „Jen když dám na hromadu všechen materiál, je to 40 tisíc. A to jsem ještě nevzala jehlu do ruky. Těžko se to vysvětluje, lidé práci nevidí,“ posteskla si. Na pravém hanáckém kroji je totiž spousta ruční práce. Jen vyšití ženské zástěry zabere tisíc hodin, záda od korduly dva měsíce každodenní práce. Nejhorší jsou podle Jarmily Vitoslavské pánské kalhoty. Tvrdý dyftýn těžce zkouší prsty, které ke konci už nechtějí poslouchat.

Vzory hanáckých výšivek sbírá už skoro čtyřicet let. „Kroje jsou velmi rozmanité a přísně kopírují svou lokalitu. Každá dědinka na Hané má svá přesná specifika – detailní rozdíly ve výšivce, či mašli, její barvě, střihu rukávu,“ vypočítává. Na radu často chodí i do Vlastivědného muzea.

S materiály je podle Jarmily Vitoslavské rovněž poblém. Pro většinu z nich jezdí do Vídně.  Metr paličkované krajky, která zdobí rukávy, přijde na bezmála patnáct set korun. Pro Jarmilu Vitoslavskou ji na zakázku vyrábí zručné vamberecké krajkářky.

Kompletních krojů dosud ušila čtrnáct. Jeden z nich je dokonce v Ohiu v USA, kam si ho odvezla mladá nevěsta. Vdávala se do české komunity a bez kroje ji nechtěli pustit k muzice. Její práci můžete vidět i vy, spolupracuje totiž s folklorními soubory ze širokého okolí.

„Uživit se tím nedá, když to vezmu na hodiny, beru tak patnáct korun. Ale na druhou stranu, je to nádhera, když kroj nažehlíte, nakulmujete a oblečete třeba hanácké nevěstě. Hodiny strávené s jehlou v ruce jsou pro mě vyváženy tím, že přede mnou stojí pravá Hanačka, po které se každý se zálibou podívá. A na to jsem pyšná.“ (ber)