Den na Ruta de las Flores

ilustrační foto

Další fotky: 

Ruta de las Flores je 36 kilometrů dlouhá trasa vedoucí pěti malebnými vesničkami v západní části Salvadoru. Je to hornatá oblast s chladnějším klimatem a kávovníkovými plantážemi. Kromě toho je tu možné navštívit vodopády, laguny, canopy, termální lázně...a vidět spoustu květin, podle nichž trasa nese jméno "Květinová trasa". Mnohé domky ve vesnicích jsou pomalovány přírodními obrazy. Obyvatelé jsou převážně indiánského složení.

Takže jsem ráno po osmé vyrazila opět busem nejdříve do Ahuachapánu a odtamtud linkou 249 směr Sonsonate. Jako první zastávku jsem si zvolila Apaneca, vesničku, která se nachází v nadmořské výšce 1 480 metrů a prý odtamtud pochází nejlepší káva v Salvadoru. Tak jsem si jeden malý pytlík mleté kávy koupila. V turistických informacích jsem vyfasovala mapu Salvadorua a oblasti a bylo mi doporučeno, nevydávat se k nedalekým (4 km vzdáleným) lagunám sama. To mě tady trochu štve. Určitě by to byla fajn procházka. V okolních kopcích se ukrývá Laguna de las ninfas a Laguna verde, ve které podle místní pověsti žije vodník a stahuje všechny, kdo se přijdou vykoupat. Na vodníka jsem tedy musela zapomenout a prohlédla si stále ještě nezrestaurovaný kostel San Andrés Apostol, který v roce 2001 padl za oběť zemětřesení. Kolem malého náměstí u kostela bylo trochu živo. Zaujaly mě malby nejen květin, ale i populistické volební malby na domech.

Počkala jsem na další autobus a zamířila dál směrem na Sonsonate a vysedla u odbočky na Nahuizalco. Nahuizalco je další koloniální vesnicí, kde je centrum kolem kostela. Typická je zde výroba nábytku a také je to jedna z posledních vesnic, kde místní obyvatelé ještě mluví původním jazykem pipil. Převážná část obyvatel jsou Pipilové. Na náměstí u kostela je malé muzeum pipilů, ale bohužel bylo zavřené. Zašla jsem si na trh a u jednoho ze stánků si poručila slepičí polévku. Bohatě jsem se najedla, a to za pouhý dolar! Salvador je rozhodně o poznání levnější než Guatemala (o Mexiku a Belize ani nemluvě). Na ulici si lze dát hot-dog (salvadorský styl) za 25 centů, různé kukuřičné placky, sendviče a bůh ví co ještě pod jeden dolar. Ovoce je samozřejmě také levné.

Jelikož jsem před sebou měla ještě návštěvu Ataco, které je na začátku celé trasy a cesta autobusem tam měla odhadem zabrat asi hodinu a poslední autobus do Ahuachapánu, nebo Santa Any měl jet okolo páté (a já nechtěla zůstat přes noc v nějaké vesnici), zamířila jsem po jedné autobusem zpět směr Ahuachapán. Po cestě jsem se snažila ulovit nějakou fotku okolní krajiny z okýnka uhánějícícho autobusu.

Do Concepcion de Ataco jsem dorazila kolem půl třetí. Vyrazila jsem do centra, kde byl nějaký zájezd lidí v bílých adidas tričkách. Na kopci nad vesnicí je vyhlídka Mirador La Cruz, na kterou jsem původně chtěla vystoupat, ale cesta tam mezi domy mi nepřišla moc hlídaná. Trochu mě chytla paranoia (tak nějak místním moc nevěřím a o to míň, když mám s sebou foťák) a výhled jsem oželela. Mnohé vyhlídky s kříži, které jsem v minulosti navštívila, neměly moc dobrou reputaci, co se bezpečnosti týká. Místo toho jsem navštívila malou policejní stanici a splnila salvadorskou misi, co se týká sehnání policejní nášivky :-).

Po třetí jsem se jíž vezla zpět do Ahuachapánu a pak do Santa Any. Carlosovi jsem nahlásila další dva dny pobytu. Ještě mi totiž zbývá výšlap na sopku v národním parku Cerro Verde a také se asi na otočku skočím podívat do hlavního města San Salvadoru do nějakých muzejí.Postřeh nejen ze Salvadoru: místní tu nejsou moc vedeni k ochraně životního prostředí. Klidně z okna atobusu vyhodí pytlík a jiné neorganické odpadky. Příkopy kolem cest jsou často plné smetí. Oproti tomu ale existuje propaganda, hlavně na Ruta de las Flores, kde jsou ve vesnicích odpadkové koše na organický a anorganický odpad. A i my v hostalu třídíme... ale ulice mnohdy vypadají jako smetiště.

Vaše Katka