Zapomenutí rodáci. Gabriela Wilhelmová

ilustrační foto

Gábina chtěla být odmalička herečkou a také se tak chovala, však ji doma říkali „komediant“. V podstatě na sebe neustále strhávala pozornost, proto byla i jakýmsi rodinným živlem a buřičem. V roce 1965 absolvovala brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění, po škole byla chvilku ve Východočeském divadle v Pardubicích, ve Státním divadle v Ostravě a v období 1969 – 1972 získala angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Následně přešla do brněnského Divadla na provázku, kde došlo ke kuriózní situaci: protože divadlo nemělo svou scénu a tudíž kde zkoušet, zkoušelo se u Gábiny – měla pronajatý byt ve vile, která patřila jakémusi plukovníkovi, a protože ten býval často pryč, herci měli prakticky celou vilu k dispozici. Takže přes den se zkoušelo a večer byl mejdan. Večírky, slavnosti, hospody a podobná mecheche herečku vůbec hodně bavily – líbilo se jí mít hodně lidí okolo sebe, navíc ráda večírky organizovala (slula pověstí vynikající kuchařky). Byla prostě velice společenským člověkem. Ale patřilo to k ní – k její živelnosti a nutné potřebě smíchu, ona sama pak dokázala přitahovat lidi svojí bezprostředností. Na druhé straně jako herečka byla dosti nekompromisní k okolí i sama k sobě.

Gabriela nakonec zakotvila v Praze. Nejprve v Činoherním klubu, ale poté byla na volné noze, bez stálého angažmá. Byla jednou z prvních, kdo se u nás pokoušeli o divadlo jednoho herce – do té doby to tady nikdo nedělal. Jí to ale nesmírně vyhovovalo, neboť „byla sólistkou jak v životě, tak i na jevišti“. Nicméně ke svým rolím měla velice poctivý přístup: dřela se texty, poznámkovala je, jednotlivé postavy promýšlela, do každé se snažila dát něco ze sebe. Z jejích divadelních rolí v monodramatech lze uvést placenou společnici ve hře Viktorie Hradské Commedia finita o Emě Destinnové, prostitutku Antonii Havlovou (Tonku Šibenici) v Macourkově komedii Racajda, hlavní roli v hořké komedii Biletářka Arnošta Goldflama či ve hře Ester Krumbachové Smraďoch Šindler má jít okamžitě domů. Ve druhé polovině osmdesátých let mimo jiné spolupracovala se slovenským dramatikem a šansoniérem Igorem Šebo.

Stříbrné plátno k ní nebylo příliš štědré, nikoliv snad četností rolí, ale spíše jejich významem – jednalo se o vedlejší, a hlavně o epizodní úlohy. Navíc ji objevilo vcelku pozdě, po třicítce. Na druhé straně filmování příliš nevyhovovalo jejímu naturelu – herec byl nahnán do určitého prostoru, musel čekat na nasvícení, různé úhly kamer, prostě v procesu vzniku filmu nebyl tím hlavním. To odporovalo jejímu pojetí herecké svobody. Přesto si alespoň matně pamatujeme její zdravotní sestru Růženku v komedii Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) a poté členku komise Urbanovou v komedii Holky z porcelánu (1974). V následujících filmech to byly ale spíše ony epizodky. V osmdesátých letech Wilhelmová často spolupracovala s režisérem Karlem Smyczkem: ten například herečku obsadil do role servírky Bláži v dětské komedii Jen tak si trochu písknout (1980). Mihla se jako matka hlavní hrdinky i v komediálním dramatu Sestřičky (1983), zahrála si ve východoněmeckém dobrodružném snímku Volá Arktida (1984), menší roli úřednice Martičky Krásové si střihla v hořké komedii Jako jed (1985). Jako Kvapilová se objevila v satirickém snímku Dobré světlo (1986), menší úlohu Brátkové brala v dramatu Krajina s nábytkem (1986) a vedlejší roli Gábiny, matky jednoho z mladých hrdinů, dostala v dramatu Citlivá místa (1987). V tomtéž roce dostala konečně větší úlohu operní pěvkyně Marušky, která se v ústavu snaží zhubnout, v hořké komedii Sedm hladových (1987). Učitelku ruštiny Jelizavetu si pak střihla v hořké komedii Vážení přátelé, ano (1989).

V devadesátých letech to pro Wilhelmovou vypadalo podobně – menší epizodní role. Její poslední filmovou úlohou pak byla gardedáma v pohádce Královský slib (2001).

Podobné to bylo i v rámci televize, kde se vlastně úplně poprvé octla před kamerou, a to v dramatu Klec (1973) – objevila se ve vedlejší roli výzkumné pracovnice. Její manžel, režisér Rudolf Růžička, ji pak obsadil do svého dramatu Nehoda (1975). V sedmdesátém devátém se objevila jako profesorka ve „středoškolském“ seriálu Zkoušky z dospělosti.

Herečka byla vdaná za herce Ladislava Freje, ale manželství bylo poněkud divoké, nicméně i po jeho rozpadu oba zůstali přáteli. V roce 1973 potkala filmového režiséra Rudolfa Růžičku, kterého si vzala, a byla s ním až do své smrti.

Gabriela Wilhelmová zemřela 14. října 2002 v Praze na rakovinu. O čtyři roky později byl o herečce natočen v ČT dokument Otisky z cyklu Předčasná úmrtí (2006).

(Zdroj: ČT)