Tak se na to koukám já

Olga Katolická

Narodila se 30. 9. 1951 v Prostějově, po vyučení dálkově vystudovala ekonomickou školu a nastoupila do OP Prostějov, nejprve jako sekretářka ředitele závodu 11, posléze jako pracovnice propagačního oddělení na úseku závodního rozhlasu a závodních novin. V roce 1976 přešla do Městského kulturního střediska jako redaktorka rozhlasu po drátě. Od roku 1984 pracovala v OD PRIOR, nejprve na úseku obchodní politiky, posléze jako vedoucí propagace a obchodní politiky. Od roku 1991 se vrátila k novinařině a nastoupila do redakce Prostějovského týdne. Zde na pozicích redaktor, editor a následně šéfredaktor pracovala až do konce roku 2006. V té době vážně onemocněla, po operaci zhoubného nádoru se podrobila léčbě a od počátku roku 2008 je v řádném starobním důchodu. Je vdaná a má tři dospělé syny.

Tak se opět diskutuje o poplatku ve zdravotnictví. Já osobně mám jasno. Právě jsem se vrátila z pětidenního pobytu ve Fakultní nemocnici Olomouc. Stálo mě to pětistovku, ale nelituji. S poplatkem na klinice nukleární medicíny FN Olomouc jsem se dávno vyrovnala.

Je fakt, že tato klinika je poněkud specifická. Pacienti se sem pravidelně vracejí a personál se příliš nemění, takže tu vládne doslova „rodinné“ prostředí. Kromě toho se lékaři i sestry chovají přímo fantasticky. Je naprosto normální, že vám nová lékařka podá ruku a představí se, při vstupu na pokoje všichni zásadně klepou včetně primáře, který jde na vizitu. Všichni se několikrát denně přijdou zeptat, zda je všechno v pořádku a jestli náhodou něco nepotřebujete. Tolik diskutované jídlo je zde prostě výborné včetně polévek a se svou dočasnou „spolubydlící“ jsme se opět shodly na tom, že nebylo jídlo, které by nám vyloženě nechutnalo. Navíc bylo servírováno vždy teplé a vždy s přáním dobré chuti. Při odchodu se se mnou všichni rozloučili a noční sestra přišla s tím, že až přijdu příště, už bude v důchodu... Moc bych si přála, aby takové zkušenosti, jako mám já z lůžkového oddělení této kliniky, měli pacienti ve všech nemocnicích.

Třicetikorunový poplatek v lékárně neplatím, neb chodím do jedné z těch, kde poplatek od pacientů nevybírají. Navíc mi dnes udělali velkou radost. Vzhledem ke křečovým žilám, věku a dalším problémům jsem se rozhodla koupit si kvalitní zdravotní obuv a vyhlédla si opravdu hezké podzimní střevíčky v lékárně v olomouckém Globusu. Vůbec jsem netušila, že je to lékárna, jejíž zákaznickou kartu vlastním a při placení se mě paní magistra zeptala, jestli chci částku z karty odepsat z ceny bot. A hned jsem je měla o 250 korun levnější!

Jediné, z čím se nesrovnám a srovnat nemůžu, je poplatek 30 korun mé odborné lékařce, k níž chodím zhruba každé dva až tři měsíce. Neobjednává se tu na čas, tak to stíhám na půl osmou. Paní doktorka ordinuje od osmi, přijde o čtvrt na devět, dvacet minut trvá, než vezme prvního pacienta, pak přijde nějaký ten dealer s léky či pomůckami a když přijdu na řadu o půl desáté, můžu být ráda.

Neznám nic horšího, než pobyt v čekárnách lékařů. Po hodině, kdy se v ordinaci vystřídají dva pacienti, ztrácím trpělivost a jsem vedena nesmírnou touhou – chce se mi vstát, dupat, zaklonit hlavu a řvát, případně kopat do dveří. Tímto děkuji svému manželovi. Nebýt jeho, byla bych už mrtvá, protože když jsem vážně onemocněla, tu nekonečnou pouť po ordinacích a nekonečné čekání trpělivě absolvoval se mnou.

Nejhorší je, že peníze, kterými takto platím za lékařskou „péči“, nejdou do systému zdravotního pojištění. Těmi prostě zvyšuji životní úroveň paní doktorky a zdravotní sestry.

Takže – tak se na to koukám já.

Olga Katolická