Procházka rezervací Santa Elena a marné hledání Quetzala

Procházka rezervací Santa Elena a marné hledání Quetzala
ilustrační foto
Další fotky: 
Procházka rezervací Santa Elena a marné hledání Quetzala
Procházka rezervací Santa Elena a marné hledání Quetzala
Procházka rezervací Santa Elena a marné hledání Quetzala
Procházka rezervací Santa Elena a marné hledání Quetzala
Procházka rezervací Santa Elena a marné hledání Quetzala

 

Monteverde nabízí nepřeberné množství aktivit a také dvě biosférické rezervace. Ta známější, Monteverde, se nachází na jihozápad od města a míří do ní více návštěvníků, než do druhé rezervace Santa Elena, nacházející se 7 kilometrů na sever od stejnojmenného městečka.

Podle průvodce v rezervaci Monteverde je obtížné při takové vytíženosti stezek spatřit nějaké to zvíře, tak jsem se rozhodla vydat do Santa Eleny s nadějí, že třeba spatřím jednoho z národních ptáků – Quetzala.

Majitelka hotelu mi zarezervovala dopravu minivanem a vystavila vstupenku do rezervace a o půl deváté jsem byla vyzvednuta. Cesta do rezervace trvala půl hodiny a kdybych těch sedm kilometrů po kamenité cestě stoupající a klikaticí se po kopcích měla jít po svých, došla bych tam snad po poledni, pokud bych se někde neztratila. Nejjednodušší je se k rezervaci nechat odvézt. Stačilo, že jsem pak pochodováním po chodníčcích v deštném lese strávila téměř čtyři hodiny. Rezervace je opravdovým pralesem s velmi hustou vegetací. Stromy jsou porostlé mechy a lišejníky a několik stezek se klikatí nahoru a dolů po ploše 310 hektarů. Průměrná nadmořská výška je 1 600 metrů.I když celé tři dny tady v horách pěkně foukalo, v rezervaci byl díky stromům klid. Až moc velký klid. Slyšela jsem sice nějaké ptactvo, ale zahlédnout se mi podařilo jen kolibříky. Po Quetzalovi ani vidu, ani slechu. Alespoň jsem se pokochala zelenou flórou a prošla se po čerstvém vzduchu.

V jednu hodinu jsem se nechala opět odvézt do městečka, kde jsem si sedla do místního bistra Soda Maravilla (doporučovaná v Lonely Planet) a objednala si pořádné jídlo v podobě kuřecího plátku s houbovou omáčkou, zeleninou a hranolkami. Už nějaký ten den totiž bojkotuji tradiční místní pochutiny rýži a fazole. Včera jsem navíc restauraci nenavštívila a jedla zeleninu se zakoupeným uzeným sýrem Provolone (už jsem jej snědla, mňam). Zítra mě čeká velmi brzký ranní přejezd (po čtvrté hodině) do NP Manuel Antonio, kde snad ještě nějaké to zvíře uvidím a hlavně, opět budu u moře a doplním své opálení (mám již solidní základ).

Vaše Katka

Poslat nový komentář