Katčiny thajské postřehy aneb putování zemí úsměvů, díl šestý

Foto: Kateřina Francová, Thajsko

Další fotky: 

Celodenní cykloputování starou Sukhotaii

"Ahoj, vítej v Sukhotaii!" volaly na mě děti, které mě míjely v historickém parku. Stejně jako ony jsem se projížděla areálem starého města plného starých ruin chrámů na kole. Byl to spíš takový arab, ale svému účelu rychlého přesunu od jedné památky ke druhé obstál. Bylo totiž příšerné horko a na kole to nebylo tak znát, jako když jdete po svých. Stará Sukhothai patří k perlám Thajska a její nejcenější památky jsou zapsány v UNESCO. Můj výlet začal ráno v osm, kdy mě hotelový transfer odvezl na autobusovou zastávku, kde mě vyzvedl dosti starý autobus a za 20 bahtů mě odvezl do 14km vzdáleného starého města. Před branou do parku jsem si za 30 bahtů půjčila kolo a začala svou celodenní túru. Teda řeknu vám, že tak zaprášené nohy na konci dne jsem měla naposledy někdy v dětství, když jsem si hrála na pískovišti. Po třech a půl hodinách jsem vyjela z areálu parku a zamířila na sever za staré hradby objevovat další ruiny. Na místním tržišti jsem si dala chutný oběd (papájový salát a mangový shake) a vyrazila na západ, kde jsem na kopci objevila velmi pěknou ruinu chrámu s velkým buddhou. Byl tam zrovna i nějaký oddíl místních skautů (alespoň tak mi v těch khaki uniformách s fialovým šátkem připadali). Jelikož se blížila čtvrtá hodina a v půjčovně kol zavírali v pět, vydala jsem se zpět do centra. Odevzdala jsem kolo a znovu nasedla na stařičký autobus, který mě odvezl do nového města. V plánu jsem měla se trochu projít po nábřeží řeky a ochutnat další pochutiny.

Zrovna jsem fotila mladé mnichy na protější straně řeky, když mě odchytil starší mnich a pozval mě do chrámu na prohlídku. Jeho angličtina byla velmi chabá, ale dorozuměli jsme se. Ukázal mi areál rozestavěného chrámu a dům, ve kterém bydlí mniši. Pak mi ve svém pokojíku ukazoval fotky s turisty, kteří s ním taky měli rozpravu. Zajímalo mě několik věcí o mnišském životě, ale jeho angličtina nebyla bohužel na takové úrovni, aby mi porozuměl. Pak mi ukázal, jak se buddhisté modlí, zavedl mě do chrámu, a tam jsem společně s ním zapálila vonné tyčinky, a po jeho vzoru se pomodlila (jsem ateistka a svoje přesvědčení nehodlám měnit, ale v rámci poznávání odlišné kultury to bylo zajímavé) a přispěla 40 bahtů na stavbu chrámu. Na oplátku je moje jméno na jedné střešní tašce, která bude umístěna na novém chrámu. Byl to den plný nových zážitků.

Dva dny v Ayutthayi

Mám za sebou další dva dny na dalším místě. Ze Sukhotaie jsem se včera přesunula do Ayutthaye - dalšího historicky a památkově zajímavého místa. Historií se tu nebudu nějak do podrobna zabývat. Kdysi to bylo centrum mocného Aytthayského králosvství (dokud jej nevyplenili v 17. století Barmanci). Zbylo tu množství ruin starých chrámů. Nejvýznamější je asi Wat Mahathat a Wat Phra Si Sanphet. Oba jsem včera po ubytování navštívila. Víc se mi líbil ten druhý. Areál chrámu se třemi dominantními chedi je vcelku pěkně zachovalý. Mě tam zastihl západ slunce, což bylo docela působivé. A taky jsem měla možnost sledovat zajímavý fotoshooting. V rozvalinách tam mniši pozovali houf fotografů. Zajímalo by mě, při jaké příležitosti to focení bylo. Fotografové měli vymyšlenou scénu a mniši jen dělali, co bylo potřeba. Taky jsem se připojila k focení. Řeknu vám, že je tu příšerné horko. Po chvíli se vše na mě lepí a po celém dni si připadám (a nejen připadám, ale i jsem) pěkně zaprasená. Našla jsem si guesthouse (Baan Suan) té levnější kategorie, což mi vůbec nevadí, stejně jsem věčně pryč a na přespání to bohatě stačí. Za 150 bahtů na noc mám pokojík s měkkou postelí a větrákem na dálkové ovládání a velkou terasu. Záchod a sprcha jsou společné, ale využívám je jen já, protože tu nikdo jiný není. Už se těším, jak si dnes dám studenou sprchu. Teplá voda tam neteče. To mi v tom horku ale vůbec nevadí, alespoň je to příjemně osvěžující. Dnešní den jsem strávila víceméně cestováním MHD. Měla jsem v plánu se podívat do nedalekého Bang Pa-In, kde je jeden z královských paláců. Podle průvodce by to mělo být nějakých 15 km jižně od města. Před osmou ráno jsem se vydala na autobus. Několikrát jsem se ptala, co jede do Bang Pa-In, vždy mi ukázali, že autobus přijede. Pak mi jedna průvodčí ukázala na autobus a já nasedla. Jesště jsem se během placení za jízdy průvodčí zeptala, zda to opravdu jede tam, kam chci. Ona, že jo. Autobus ale místo na jih mířil na západ. Pomyslela jsem si, že asi dělá okružní jízdu. Po hodině jízdy ale zastavil v městečku Saen, a že je to konečná. No nic, tak jsem nasedla do přistaveného autobusu a vyrazila zpět do Ayutthaye. O půl jedenácté jsem byla zase tam, odkud jsem vyrážela. Jízdné mě stálo zanedbatelných 26 bahtů, ale to horko mě začínalo štvát. Uviděla jsem autobus-dodávku a řidič mi kývl na otázku, zda to opravdu jede do Bang Pa-In. I babky v autobuse řekly "chaj" (ano). Celou tu třičtvrtě hodinu, co jsme jeli směrem na jih, jsem sledovala silniční ukazatele. Zdálo se, že tentokrát jsem ve správném dopravním prostředku. Řidič mě vysadil kousek od paláce a já se vydala objevovat další architektonické krásy. Za 100 bahtů vstupného jsem si prohlédla rozlehlý areál paláce, který i v současnosti král využívá k různým banketům a po necelé hodině zase nasedla na dodávku jedoucí do Ayutthaye. Jinak tam totiž nebylo co vidět. Nebo možná bylo, ale tady v Thajsku nějak nefungují informační stánky, kde bych si mohla vzít plán města, a bloudit chaotickými ulicemi se mi v tom parnu nechtělo. O půl třetí jsem byla zase ve městě. Abych pravdu řekla, už mi ty chrámy začínají lézt krkem. Ještě že to putování po chrámech končí a pomalu začíná spíš ta přírodní část. Zítra ráno se přesouvám do Kanchanaburi, kde stojí známý most přes řeku Kwai a v pátek bych již měla být na jihu u moře.

Autorka deníku: Kateřina Francová

Příště: Kanchanaburi - město s válečnou historií a Celodenní výlet po okolí Kanchanaburi: aneb za válečnou historií