Via Baltica aneb mozaika z cesty Lotyšskem a Estonskem, díl druhý

Plavba po Gauji pod hradem Turaida

Další fotky: 

Kolem Gūtmanisovy jeskyně na hrad TuraidaHrad Turaida, založený německými křižáky v letech 1207- 26 v místě původního dřevěného livonského hradu je nejvýraznější stavbou, čnící na svahu nad údolím Gauji. Hrad byl poničen za Severní války v letech 1700-21 a po požáru roku 1776 byl zničen úplně. Jeho obnova začala až roku 1953 a dnes se v něm nachází expozice, věnovaná ugrofinskému národu Lívů, který tuto oblast kdysi obýval. Od naší ubytovny na zámku Krimulda (Krimuldas pils) se vydáváme značenou cestou parkem, jež vede po hřebeni kolem stanice lanovky a zříceniny hradu Krimulda (Krimuldas pilsdrupas) ke dlouhému dřevěnému schodišti, po němž sejdeme dolů do údolí. Cesta vlevo pokračuje kolem malebného jezírka podél pískovcového svahu až ke Gūtmanisově jeskyni (Gūtmana ala), kterou v minulosti vymlela Gauja v pískovcovém svahu. Jedná se o zajímavý přírodní útvar, avšak našince, znalého jeskyní Moravského krasu, informace o tom, že jde o největší jeskyni v Lotyšsku, musí přivést k úsměvu. K jeskyni se vztahuje pověst o turaidské Růži a možná díky tomu je vyhledávaným místem svatebních párů, kterých tu dnes potkáváme hned několik. V kavárničce v parku získáváme zkušenost, že Lotyši, a jak později zjistíme tak i Estonci nemají příliš v lásce Rusy a ruštinu; asi vědí proč. Proto už odteďka zdravíme při vstupu do nějaké té hospůdky či jinam zvučným pozdravem „dobré deň“, aby hned zkraje všichni pochopili, že nejsme odtamtud; a pak již může probíhat debata v ruštině. Pokud ji ovšem dotyční ovládají, neboť naše zkušenost je taková, že nikdo z mladých lidí se tu rusky neučí, rusky znají pouze lidé zhruba od třiceti let, kteří zažili Pobaltí pod vládou Sovětského svazu.Silničkou, spojující Siguldu s vesnicí Turaida vystoupáme do kopce ke stejnojmennému hradu (Turaidas pils), jehož zdi z červených cihel vystupují ze zelené hradby okolního listnatého lesa. Při jeho prohlídce se nám z věže otvírají náramné výhledy na údolí řeky Gauji, kterou chceme zítra splout.Po prohlídce hradu pak v obchůdku u parkoviště něco málo sníme a zdegustujeme několik místních piv; to z důvodu seriózního popisu praktických turistických informací, které chci o naší cestě předat outdoorovému časopisu. Takže nyní výsledky hodnocení naší komise: pivo značky LUKSUS je plné, chutné, skutečně nejlepší; pít se dá i značka ZELTA, která je sice řidší, avšak má 5,2%, zatímco pivo GAIŠAS, obsahující sice 4,5 % alkoholu, není nic moc k pití.Národní park Gauja - plavba z Lígatne do SiguldyNárodní park Gauja, rozprostírající se podél stejnojmenné nejdelší řeky Lotyšska (452 km) mezi městy Sigulda a Valmiera, je největším národním parkem v celém Pobaltí. Jeho charakter je dán romantickým zalesněným údolím Gauji a jejích přítoků. Na pobaltské poměry poměrně hluboko zaříznuté strmé údolí s převisy a jeskyněmi v červených pískovcových stěnách, s hrady a zámky, tyčícími se na jeho svazích, je jak pro pěší turistiku, tak pro vodáky velice atraktivní.Turistická agentura MAKARS v Siguldě nabízí pronájem lodí všeho druhu, přičemž v ceně 50 € za kánoe pro 3 osoby je i převezení lodě s posádkou do Lígatne, ležícího 25 kilometrů odtud proti proudu. Po spuštění zapůjčených kánoí na vodu a menší instruktáži od Ivoše vyplouvá hanácká flotila, složená z vlajkových lodí Hloučela a Romže po proudu poměrně klidné Gauji. Ivoš jakožto starý říční vlk zastává funkci kormidelníka na zádi, Martin se svými mladými silnými pažemi je na přídi a já jako Kaiser uprostřed.Plavba začíná klidně, řeka nás pozvolna nese po proudu a my fotografujeme a filmujeme. I když je Gauja poměrně klidně tekoucí široká řeka s malou hloubkou a čistou teplou vodou, v některých úsecích musíme zbystřit a nejsa si úplně jisti svým vodáckým mistrovstvím, rychle sbalit fotografickou techniku do nepromokavých vaků. Neboť nedobrovolnou koupelí by skončila naše fotografická výprava. I když jsme staré suchozemské krysy, nevedeme si napoprvé úplně špatně; akorát jak Martin, tak Jarda na přídi druhé lodě reptají, že mají příliš málo místa pro nohy…Omyl zjišťujeme při zastávce v jedné zátoce, kde si dáváme siestu. Sedíme v lodích opačně! „Vysedat-lodě otočit-znovu nasedat !“ – a ejhle, ono to jde, hoši mají najednou místa dost..Jakkoli se snažíme rekognoskovat řeku před přídí a vyvarovat se kolize, přesto uvízneme v jednom místě na mělčině a Martin jako burlak na Volze musí zatáhnout loďku do hloubky. Jinak probíhá poměrně dlouhá plavba v klidu a pohodě; místy zahákujeme naše lodě, necháme se unášet proudem a tankujeme do vyprahlých hrdel palivo Kozel a Radegast. Naše zahraniční flotila se vztyčenou českou vlajkou je zdravena okolo plovoucími vodáky, se kterými občas prohodíme pár vět „pa růsskomu jazyku“.  Plavba 25 kilometrů po řece nás začíná pomalu zmáhat, a tak jsme docela rádi, když se konečně objeví za zátočinou věže hradu Turaida a my víme, že do cíle to již není daleko. Z travnatého porostu na břehu pod hradem na nás mávají blonďaté lotyšské víly, ale my pádlujeme dál a bravurně zvládáme i poslední úsek peřejí pod mostem u Siguldy, než přistaneme po celodenní plavbě zpět u půjčovny.Z dlouhé plavby jsme docela unaveni, ovšem vidina degustace místní kuchyně nás žene k urychlenému vykoupání a převlečení, jelikož chceme stihnout odjezd lanovky do Siguldy na druhém břehu údolí. Lanovka jezdí dvakrát za hodinu a ty 2 Laty jízdného rozhodně stojí za ušetřenou námahu. Po chvíli bloumání městečkem objevujeme útulnou restauraci U černé kočky a degustace velice chutných jídel začíná. Velkým chuťovým zážitkem je výtečná smetanová houbová polévka z lišek, s talířem obloženým trojúhelníčky zapečeného chleba se sýrem..Po uspokojení chuťových buněk se přesouváme zpět k lanovce, abychom se po zasloužené bohaté večeři přepravili do našeho domovského zámku. Jaké je naše překvapení, když u stanice lanovky zjišťujeme, že o víkendu slouží lanovka od 19. hodiny pouze vyznavačům bungee jampingu. Nemáme ani nejmenší chuti se nechat dopravit nad údolí a pak dolů zkratkou na pružném laně; dobře jsme pojedli a nechť tak zůstane.  Nezbývá, než sejít po svých. Dole u řeky chvíli sledujeme ty blázny na gumě, kterak hlavami málem stírají hladinu Gauji, a ještě se u toho baví..Příště: Zdolání nejvyššího vrcholu Pobaltí – Suur Munamägi – 3176 dm.n.m. a Za ruskými starověrci k Čudskému jezeruAutor textu a fotek: Josef Franc