Katčino panamsko-kostarické putování, díl druhý

Miraflores, Amador a místní slavnost (autorka: Kateřina Francová)

Další fotky: 

První den v ulicích Panama City - Casco Viejo První den mi vyšel tak, jak jsem si naplánovala. Na celodenní "procházku" jsem vyrazila po půl osmé (vzbudila jsem se okolo šesté). Slunce již v tu dobu dost peklo. Do staré čtvrti, která se nachází odhadem 3 km od mého ubytování, jsem se vydala pěšky po pobřežní promenádě. Zastavila jsem se na rybím trhu na čumendu. U budovy mělo své "stanoviště" hejno pelikánů a jakýchsi černých ptáků podobných krocanům. Odolala jsem nabídce místního koktejlu "ceviche" z mořských plodů (po ránu jsem neměla chuť, ale možná to příště zkusím) a šla dál ke starému městu. Budovy v Casco Viejo pocházejí z koloniální éry. Některé již prošly rekonstrukcí, jiné jsou v dezolátním stavu. Poblíž se nachází i místní slum a tak patří tato část města k těm nebezpečnějším. Na mnoha místech hlídkují ozbrojení vojáci a nejen kvůli kriminálním živlům, ale také kvůli tomu, že se tu nachází prezidentský palác. Přítomnost ozbrojenců mi dodávala pocit bezpečí. Prošla jsem si významné pamětihodnosti jako Plaza Simon Bolivar, Plaza de Francia, Plaza Independecia s katedrálou a muzeem panamského průplavu (během jeho prohlídky jsem si dokonale unavila chodidla), vyzkoušela jsem místní zmrzlinu (nasekaný led politý ovocnou šťávou chuti hroznů a slazeným mlékem - mňamka) a porušila pravidlo vyhýbat se ledu na ulicích a pít jen balenou vodu. Poobědvala  ovocný salát a sendvič v místní "restauraci ", odchytila taxíka, usmlouvala cenu a nechala se přes slumy odvézt do "Mi pueblito" na úpatí kopce Ancon, který se zvedá kousek od starého města. Mi pueblito měl být jakýsi skanzen ukazující, jak žili původní Indiáni a přivezené černé obyvatelstvo. Nebyla tam ani noha. Jen já a pár "zaměstnanců" vyrábějících své výrobky. I přesto, že jsem se dočetla, že vstup je 1 dolar, neplatila jsem nic. Popravdě řečeno, jsem od místa očekávala více. Prošla jsem se areálem a zamířila po silnici směrem nahoru doufajíc, že cesta vede na vrchol kopce, odkud by měl být zajímavý výhled. Měla jsem štěstí. Došla jsem na vrchol, odkud je stará a nová Panama jako na dlani. Bohužel byl trochu opar. Viditelné bylo i zdymadlo Miraflores na panamském průplavu a most Puente de las Americas vedoucí přes průplav a spojující severní a jižní Ameriku.Kopec Ancon patří k panamským patriotistickým symbolům. Až do roku 1977 spadal stejně jako průplav pod americkou kontrolu. Dnes na jeho vrcholu vlaje panamská vlajka. V husté vegetaci na kopci prý lze spatřit spoustu zvířat. Mě se poštěstilo vyfotit několik motýlů a nad hlavou mi proletěl tukan. Bohužel byl příliš rychlý a schoval se někde v lese, takže doufám, že se mi jej podaří zvěčnit příště. Při zpáteční cestě mě svezl jeden z projíždějících taxikářů. Místo toho, abych nasedla do dalšího taxíku a nechala se odvézt na Calle Uruguay, kde to prý žije, vydala jsem se jednou z ulic. Směřovala jsem tam, kam všichni místní.Najednou se přede mnou objevila rušná ulice plná lidí, obchodů a stánků s rychlým občerstvením. Za pár šupů jsem vyzkoušela maso na špízu (trochu nedopečené, takže letělo do koše), grilovanou klobásku a šťávu z kokosového mléka. Na ulicích byla spousta restaurací rychlého občerstvení. Za chvíli jsem stála na malém náměstíčku, kterému dominoval altánek obklopený popínavými stromy (byla to čtvrť Santa Anna, která patří po setmění k těm ne zrovna bezpečným, ale bylo denní světlo a lidé tu byli  O.K). Na obrubnících a lavičkách seděli místní a odpočívali. Někteří jen tak sledovali ten mumraj, jiní se bavili hraním dámy nebo karet. Na chvíli jsem se stala součástí přihlížející skupinky a prohodila jsem pár vět s Panamcem, který dokonce věděl, že nějaká Česká republika (Československo) existuje. V pekárně jsem si koupila pletenec se skořicí a vanilkovým krémem a vydala se směrem zpět. Bylo totiž po čtvrté hodině. Nohy mě už bolely. Rozhodla jsem se vyzkoušet si jízdu v typickém autobuse "diablo rojo", o kterém panuje spousta legend a ne zrovna dobrých. Za 25 centů jsem se nechala odvézt o tři zastávky dál. Autobus byl narvaný. Byla jsem jediná, která chtěla vystupovat, a řidič se netvářil nějak nadšeně. Nechápu, jak to tu funguje. Marně jsem pak hledala diskotékovou ulici Uruguay. Vykašlala jsem se na ni a zamířila do minimarketu pro nějaké instantní nudle. Zítra je neděle a zřejmě budou supermarkety zavřené. Toť ve zkratce průběh dnešního dne. Na nějaká geograficko-historická fakta s dovolením kašlu, protože jsem tak vyfluslá, že stěží vyplodím i to, co jsem tu napsala.Miraflores, Amador a místní slavnost Takže milí zlatí :-), dnes jsem zažila parádní den. Poté, co jsem se rozhodla trochu pozměnit plán a místo ranní návštěvy nejstarší části Panamy "Panama Viejo", jsem se taxíkem nechala odvézt ke zdymadlu Miraflores. Na bráně jsem byla ještě před devátou hodinou, kdy se zdymadla otvírají pro návštěvníky. Ochrankář mě nechal projít. Měla jsem deset minut k dobru chůze k budově, kam se většina návštěvníků nechávala dovézt autem nebo taxíkem. Tak brzy ráno a už tam byla solidní fronta na pokladnu. Možná to bylo tím, že je neděle a na výlety vyrazí i spousta Panamců. Zaplatila jsem 8 babek za kompletní prohlídku (terasa, expozice a krátký film o historii průplavu). Nejdříve jsem se šla tísnit na terasu. Na proplutí první kontejnerové lodě čekalo několik lodí. Ráno zdymadlem proplouvají lodě mířící z Pacifiku do Karibiku a odpoledne lodě z Karibiku do Pacifiku. Proplutí celého průplavu prý zabere nějakých 10 hodin.Počkala jsem si, až propluje první loď a raději se z přeplněné terasy odebrala do výstavních sálů. Zde jsem se něco dozvěděla o budování kanálů o jeho rozšiřování, které právě probíhá, aby mohlo být odbaveno několikanásobně více lodí, a také o fauně a flóře, která se v okolí kanálu nachází. Následoval krátký filmeček a po dvou hodinách na Miraflores jsem vyrazila zpět. Na parkovišti pod budovou se mi potvrdilo to, na co je častokrát upozorňováno, že u turisticky vyhledávaných míst taxikáři nasazují vysoké ceny. Chtěla jsem jet na Amador, což je silnice spojující tři ostrůvky s pevninou vedoucí kolem kanálu směrem do Pacifiku. Prý mě tam za 15 dolarů odvezou. Ha, tak daleko to není. Vydala jsem se opět pešky k bráně a u silnice si odchytila další taxík. Prý za 8 $ mě tam odveze. I to bylo docela přemrštěné, ale O.K. Nasedla jsem do taxíku a nechala se odvézt na ostrov Naos, což je první z ostrovů.Po cestě vedoucí podél silnice a cyklostezky jsem došla na sousední ostrov Perico, který je vzdálený jen několik desítek metrů. Na třetí ostrov Flameco jsem se v tom horku nevydávala. Místo toho jsem si koupila vynikající marakujovou zmrzlinu (kopeček byl jako dva české) a pomalu se vydala po promenádě lemované palmamy směrem zpět do města. Po cyklostezce se prohánělo množství cyklistů i běžců (blázni, v tom horku jsem umírala už jen při chůzi). Byla to příjemná procházka, kterou jsem zakončila poblíž mostu Puente de las Americas, který spojuje severní a jižní Ameriku rozdělenou průplavem. V malé restauraci jsem musela zahnat žízeň a nedostatek cukru v krvi coca colou. Výborné osvěžení. Vzhledem k tomu, že jsem neměla pocit, že by to byla nebezpečná oblast, vydala jsem se po chodníku podél silnice. Zastavila jsem se u jakéhosi památníku, kolem něhož jsem předtím jela v taxíku. V malém obchůdku se suvenýry konečně objevila nějakou tu pohlednici do mé sbírky a v dalším "Centro de artesanias" si koupila malý suvenýr vyráběný původním indiánským obyvatelstvem kmene Kuna. Jeden z prodejců, Alan, mi pověděl, že jsem první Češka, kterou v obchodě potkal, že se setkává spíše s Francouzi a Italy, s Američany již málo (to mě překvapilo, protože do Panamy jezdí spousta turistů z USA).Podél silnice jsem se dostala až k příjezdové cestě k Mi Pueblito, které jsem navštívila včera, a příliš mě nezaujalo. Dnes se odtamtud ozývala hlasitá hudba. Zdálo se, že se tam něco děje. Byly čtyři hodiny odpoledne. Vydala jsem se tedy na výzvědy a všimla si, že jsem včera neviděla vše, co k místu patří. Tentokrát jsem vlezla do správného Mi Pueblito, jakéhosi skanzenu připomínajícího malou vesnici s kapličkou, "horní" a "dolní" ulicí, holičstvím, měšťanským domem vybaveným dobově... V malému muzeu jsem si prohlédla tradiční kroje "pollera" (jeden z krojů jsem viděla již včera na místní modelce během focení v Casco Viejo).V muzeu se líčila dívka a na jednom z pultů byl rozložený zlatavý kostým. Začínala jsem být zvědavá na to, co se tam bude dít. Prodejkyně, u níž jsem si koupila vynikající melounový shake, jsem se tedy vyptala. Prý se jedná o nějakou místní slavnost, která se pořádá v tom areálu, kde jsem byla včera. K dobru jsem měla ještě hodinu a půl denního světla, tak jsem se tam vydala za poznáním části místního panamského života. Panamec u vchodu mi ochotně stručně vysvětlil, o co jde a za 5 dolarů vstupného jsem byla vpuštěna.Místo, kde včera nebyla ani noha, bylo plné lidí sedících u stolu, konzumujících nějaké místní jídlo a poslouchající melodické hraní kapely složené převážně z trumpetistů. U stánku jsem si koupila rýži se zeleninou a jakousi sýrovou hmotu zabalenou do banánového listu, posadila se na volný obrubník a sledovala dění. Po hodině se objevil průvod s "královnou karnevalu", což byla ta dívka, která se maskovala v muzeu. Trochu jsem si připadala jako v Riu.Dívka stála na podstavci a tančila do rytmu trumpet. Na všechny strany mávala a posílala vzdušné polibky.Jelikož bylo po půl šesté a nacházela jsem se blízko těch nebezpečnějších čtvrtí, odsledovala jsem hlavní část jejího vystoupení a pak se již vydala směrem na nějakou autobusovou zastávku. Fiesta prý pokračuje do devíti a podle usměvavého chlapíka od ochranky se klidně můžu do té doby vrátit. Na zápěstí jsem měla růžovou pásku coby vstupenku. Myslím, že i kdybych ji neměla, neměla bych problém se vstupem - byla jsem jediná turistka nepanamanka, tedy snadno zapamatovatelná tvář.Autobusovou zastávku jsem marně hledala, tedy tu, odkud by odjížděly autobusy mým směrem a jelikož jsem se během jejího hledání dostala na jakousi rušnou ulici zřejmě místního slumu a lidé tu nevypadali nějak moc přívětivě, mávla jsem na první taxík a za 2 dolary se nechala odvézt na hostal.Byl to opravdu zajímavý den plný neočekávaných zážitků. A Panama Viejo půjdu objevovat pozítří před mým odletem do Bocas del Toro. A zítra? Doufám, že se mi podaří dostat do vlaku projíždějícího podél průplavu do Colonu a odtud autobusem do Portobelo.

Příště: Výlet vlakem kolem průplavu do Colonu a autobusem "diablo rojo" do Portobela a Poslední den v Panama City a přílet do Bocas del Toro.Autorka textu a fotek: Kateřina Francová