Katka se vydává na čajové plantáže

ilustrační foto

Další fotky: 

Před osmou jsem posnídala na hotelu a vydala se na místní autobus zajišťující dopravu po Cameron Highlands. V jízdním řádu je sice uvedeno, že jezdí co hodinu, včera mi bylo řečeno, že jezdí co dvě hodiny. Takže jsem nasedla na ten o půl deváté a nechala se za 3 RM dovézt za Brinchang, kde jsem vysedla poblíž cesty vedoucí k čajové továrně. Tam doprava není. Jedině taxíkem. Ale zase až tak daleko to není. Jen 3,5 km chůze po silnici klikatící se mezi čajovníkovými poli.

Již od rána bylo pod mrakem a občas mrholilo. Když jsem vystoupila z autobusu, foukal vítr a mrholilo tak nepříjemně, že jsem se rozhodla jít schovat do EQ jahodové farmy. Dostala jsem na ochutnání nádhernou červenou jahodu a koupila si malé balení za 5 RM. Čínský majitel mi řekl, že jsou to bio jahody, že nepoužívají žádné postřiky. Mohla jsem se projít kolem květináčů s rostlinkami. Také jsem si mohla nasbírat, kolik bych chtěla, kdybych chtěla. Mně ale stačila ta malá vanička.Když jsem vylezla, už nepršelo. Tak jsem pokračovala v cestě. Přešla jsem na cestu vedoucí k čajové továrně. Normalně bych tam byla ani ne za hodinu, ale okolní zelené kopce byly tak fotogenické, že jsem se neustále zastavovala. Do továrny jsem došla skoro po dvou hodinách. Bylo jedenáct, když jsem si objednala hrnek earl grey s příchutí tangerine. Cena samozřejmě vyšší než ve městě. Dala jsem 3,40 RM. Běžně čaj stojí okolo 1 RM - 2 RM.

Z čajovny vysuté jakoby nad krajinu byl krásný panoramatický výhled na plantáže. Pak jsem se šla projít zbytkem stavby, na informačních tabulích se dočetla o procesu výroby čaje, zhlédla krátké video a zamířila do továrny, kde jsem mohla sledovat celý proces zpracování čajových lístků. Normálně jsou k dispozici zdarma průvodci, ale všichni byli zaměstnaní, a tak jsem se vydala po vlastní ose.

V obchodě jsem si pak koupila nějaký ten čaj jako suvenýr a vydala se zpět. Opět začalo mrholit. Takže s deštníkem jsem stoupala cestou, tentokrát již bez fotografických zastávek, zpět k hlavní silnici. Nevěděla jsem, v kolik jede autobus a ani mě to nezajímalo. Měla jsem v úmyslu se vrátit do Tanah Rata pěšky a po cestě navštívit další farmy.

Zastavila jsem se v čínské restauraci, kde to jídlo měli na místní poměry pěkně drahé. Zaplnila žaludek nejlevnější polévkou za 9 RM (nic moc) a pokračovala dál. V další jahodové farmě si poručila jahody se šlehačkou. A když jsem zhruba po hodině chůze podél silnice došla do Brinchangu, koupila jsem si u stánku vařenou a opečenou kukuřici. U golfového hřiště jsem zabočila na cestu, která je kratší, než hlavní silnice, a zašla k malému vodopádu. Do Tanah Rata jsem dorazila o půl páté. Nohy už začínaly bolet. Byl to ale fajn celodenní výlet nádhernou přírodou.

Včera jsem povečeřela vynikající hříbkovou polévku a česnekový naan v jedné restauraci (a levně) a předtím vyzkoušela banánové roti. Dnes chci roti znovu a na večeři něco trochu více západního. Na chuť curry náladu nemám. Už té pikantní chuti začínám mít plné zuby.

Vaše Katka