„Jsem pyšná,“ přiznává matka malířky Lenky Horňákové Civade

Lenka Horňáková Civade

„Po revoluci začal na vysokých školách nový život. Profesoři vylézali z kotelen, spousta studentů měla šedivé vousy,“ smála se Lenka, když jsme se po zhruba pětadvaceti letech zase setkaly a seděly spolu na zahrádce Národního domu. Oficiálně sice studovala ekonomii, ale zároveň si chodila pro zápočty na filosofii. Taky se vydala stopem po Evropě a v roce 1992 odjela na pracovní pobyt do Belgie. Tam se setkala  s Francouzem Jeanem Louisem Civade a byla to láska na první pohled. Když dokončila vysokou, dostala se do speciálního studijního programu ve Francii. A zároveň díky Jeanu Louisovi pronikala do světa umění. Zajímalo mě, zda to bylo těžké rozhodování, opustit rodiče a zemi, v níž se narodila.  „Těžké rozhodnutí? Ani ne. Tenkrát v tom hrály roli spíš hormony, ne rozum. Byla jsem zamilovaná a ani jsem se moc nerozhodovala, prostě se to stalo,“ vzpomíná Lenka. „Ve Francii je společnost velice kosmopolitní, ale přesto tam platí určitá pravidla. Nemyslím, že moje začátky ve Francii byly těžké, spíš zajímavé, Byla jsem prostě pozorovatel. Kromě toho hrálo určitou roli i to,  že jak Jean Louis, tak i jeho přátelé, byli o dost starší než já, měli už zažité své zvyky, způsoby, styl.“

Lenka se stala „madam Civade“, studovala kresbu a malbu a krátce po narození syna Alexe s manželem zjistili, že Paříž pro ně není to pravé ořechové. Odstěhovali se na venkov, na jih, k Jean Louisově mamince (neboli - jak se ve Francii něžně říká - k memé) a začali hledat dům, v němž by našli nejen oni sami domov, ale zároveň i místo pro setkávání přátel z uměleckého světa či pořádání výstav pro veřejnost.  Chvíli to trvalo, ale to správné místo našli. Nebyl to dům, ale zřícenina. Ovšem nikoli ledajaká, na konci 16. století byla zámkem  St. Quentin. Několik let žili manželé Civade na staveništi se dvěma dětmi (k Alexovi přibyla  dcerka Eliška) a hromadu kamení pomalu přetvářeli podle obrazu svého. „Bylo to stejné, jako s rozhodováním, zda zůstat ve Francii nebo ne. Já se v podstatě nerozhodovala, ono se to prostě stalo. Je pravda, že pro mě byl velkou motivací Jean Louis. To on mě táhl. Důležitá a rozhodující byla moje důvěra, kterou jsem k němu cítila. Myslím, že jsem o tom ani nepřemýšlela, on to prostě vymyslel, chtěl, a já jsem mu věřila,“ svěřila mi Lenka Manželé Civade sice svůj sen postavili, jenže mezitím se změnily politické poměry ve vesnici a snad i úřednická zvůle nedovolila uskutečnit jejich celý záměr – aby se zámek stal galerií a místem, kde by se setkávali lidé od kumštu. Stal se penzionem a jeho provozování, to nebylo nic pro umělecké duše Jeana Louise a Lenky. „Bylo to těžké. Jeana Louise to do jisté míry zlomilo, dosud se s tím úplně nevyrovnal. Mohl chodit a leštit někde kliky, možná by to pomohlo. Jenže to by už nebyl on,“ stojí za svým mužem Lenka. A tak se opět nastěhovali k memé. Oba to berou jako určité provizorium. „A poslyš, hledáte nový zámek?“  vyzvídám opatrně. Lenka se zasměje. „Hledáme obrovské pískoviště, kde by se Jean Louis mohl vyblbnout...“Konečně se pomalu dostáváme k malování. „To se u mě projevilo velice tajně. Už v Praze jsem občas chodila kreslit, ale byla to moje soukromá záležitost, moje záliba.  Strýc Jeana Louise byl malíř a když zjistil, že si ráda čmárám, podporoval mě v tom. Nevím, jestli poznal, že z toho něco bude, ale trvalo hodně dlouho, než jsem své kresby někomu ukázala. To prostě zase přišel okamžik, kdy jsem se rozhodla, že přesvědčím svět, že umím. Do té doby to byla jen moje soukromá věc.  Pak už to nešlo strkat do šuplíku,“ vzpomíná Lenka. Protože jsem si na internetu prohlédla její díla a taky navštívila jednu prostějovskou výstavu,  zajímá mě, proč je hlavním námětem většiny jejích obrazů ženská postava. „Protože je to to nejhezčí  a nejtěžší, co existuje.“Lenka tvrdí, že jako malířka nemá žádný konkrétní cíl. „Chci být spokojená s dílem.  Takže to je takový stálý cíl. Pořád mám pocit, že to ještě není ono, že mám na víc... Tvořivý svět má svá specifika. Nerada používám slovo umělec, myslím, že to zní nadutě, já jsem tvořivý člověk. A v tomto světě záleži na tom, co dílo vypovídá. Dílo by mělo přesahovat jedince. Třeba Tolstoj říkal – když chceš psát o světě, piš o své vesnici. Tak je to i s uměleckým dílem.  A jak maluju? Jsou malíři, kteří tvoří, jako by chodili do práce. To já nemůžu, musím mít pocit, že teď je ta pravá chvíle... Ale i tak potřebuji určitou disciplínu. Mám-li cíl, termín, limit, pokud jsem pod určitým tlakem, dokážu cokoli...“

A protože je Lenka nesmírně tvůrčí, pustila se i do psaní. „Je to pro mě také jedna z cest, jak se vyjádřit. Velkým podnětem bylo setkání s reportérem Janem Šmídem. Když slyšel naše vyprávění o životě v Provence, víceméně mě vyprovokoval - napište to!  Já si myslela, že to snad ani zajímavé není... A zase jsem měla štěstí. Někdo píše celý život a vydavatelé mu vracejí jeden rukopis za druhým. Já jsem napsala svůj záměr do Nakladatelství Lidových novin a hned mi odepsali, že když napíšu 150 stran, že to vydají,“ líčí Lenka počátek své spisovatelské dráhy. Mimochodem, první knížka Provence jako sen velmi brzy zmizela z pultů knihkupectví a vyšel i dotisk. Druhou knihu –  Lanýže, pojednávající především o  životě sběračů lanýžů – při troše štěstí možná ještě někde seženete. A třetí kniha? „Tu mám zatím v hlavě,“ směje se Lenka.

Dívám se na ni a najednou mám pocit,  že se čas zastavil. Když jsem ji viděla naposledy, bylo to nohaté, okaté a blonďaté mládě. Dnes přede mnou sedí matka dvou dětí,  krásná žena, úspěšná malířka a spisovatelka. Až na pár vrásek a barvu vlasů je stejná, jako kdysi. A protože trpím syndromem hrdosti na své děti, nedalo mi to a musela jsem se své dávné kamarádky zeptat. A ona odpověděla.„Ty mi tedy dáváš otázky! Zda jsem pyšná na svoji dceru? Jsem na ni hrdá. Ale nejde "pouze" o malování a psaní knih. Jde o to, jak si vede v celém životě. Vychovává s manželem dvě děti, vybudovali domov, zvládla francouzštinu, jiný - nový způsob života - a "jen tak k tomu zvládá malovat a psát". Na to jsem hrdá a pyšná, jak jen může máma být.“

Olga Katolická