Češka a Francouzka budou číst ze své knihy

ilustrační foto

Další fotky: 

Jméno Lenky Horňákové Civade není čtenářům Pvnovinek neznámé. Znám ji od malička, protože je dcerou mé bývalé kolegyně a psala jsem o ní na těchto stránkách zhruba před rokem, kdy se v Prostějově konala výstava jejích obrazů. Proto jsem si klidně mohla dovolit požádat, aby nám ještě před autorským čtením svou třetí knihu trochu přiblížila a odpověděla na pár otázek.

Lenko, konfrontace formou dopisů je zajímavá, jak jste vlastně na myšlenku, zpracovat je v knize, přišly?

S Anne jsme si často povídaly a vyměňovaly si naše zkušenosti a postřehy. Nápad udělat z toho knihu se upřesnil při návratu Anne a její rodiny do Francie. Hodně věcí se tenkrát pro ni změnilo.Dopisy se nabídly téměř samy jako nejlepší forma pro texty a témata, které jsme nosily v hlavně a pro témata, o nichž jsme chtěly psát. Dopis je forma, která nám dovolovala velkou svobodu a prostor pro dva autory, ale na druhou stranu nás nutila respektovat jistá pravidla hry. A psát ve dvou je velmi zajímavá zkušenost.

Dá se ve stručnosti říct, která konfrontace byla největší? Jaký zážitek či jakou rozdílnou zkušenost bys jako spoluautorka vypíchla?

To nedovedu jednoznačně vybrat. To je dost těžká otázka. Zdá se mi, že když chceme žít v jiné zemi, hledáme napřed podobnosti, které by nám ten nový život mohly usnadnit a tehdy se právě vynoří ty rozdíly, protože všechno (nebo taky nic) samozřejmě stejné není. Nehledaly jsme cíleně rozdíly nebo konfrontace, ale spíš se snažily o pochopení kultury, života v zemi té druhé.Kolikrát jsme se samy překvapily, jakým směrem nebo do jakých rozměrů se rozrostlo to či ono téma, jak se jedna nebo druhá k věci staví, jaká přichází na tu či onu otázku odpověď, nebo taky ne... Někdy až pohled té druhé poukázal na rozdíl nebo "podivnost" toho, co je pro nás samozřejmostí.Překvapil mě třeba Annin dopis, kde píše o ladovské hospodě, vlastně jsem vůbec nečekala, že by ji naivní Ladovy kresby mohly tak zasáhnout, měla jsem pocit, že to je prostě naše "česká" záležitost.

Naším velkým tématem byly samozřejmě děti a školství, to mě tedy ve Francii nepřestává udivovat stále.

S jakými pocity přijíždíš do rodného města jako autorka již třetí knihy?

I když je to potřetí, je to jako poprvé - každá kniha je jiná, a každá se musí o své místo v čtenářově mysli a srdci bít sama za sebe. Tohle knižní dobrodružství je okořeněné Anninou přítomností, v Prostějově zatím nikdy nebyla, tudíž je to premiéra ve více směrech. Takže tréma pěkně spojená s velkou radostí, pobýt, byť jen krátce, v rodném městě, setkat se čtenáři, představit Anne moje město a něco málo z Moravy vůbec, protože budeme číst i v Brně a v Olomouci.

Nedávno město zakoupilo tuším tři z tvých obrazů pro svou sbírku uměleckých děl. Jaký je to pocit?

No potěší to! A zase hned na několika úrovních, být ve sbírce rodného města je samozřejmě významné ocenění, být vybrána institucí pro její sbírky dává jakýsi smysl vaší práci. Stejný pocit jsem měla i teď nedávno, když si BnF, Francouzská národní knihovna, odkoupila sérii osmi skic k jednomu tanečnímu představení, které pak byly vystaveny v Avignonu. Je to jako závazek, pobídka k další práci. Tím nechci říct, že bych bez toho nedělala nic. Potřeba tvořit, ať už kreslit, malovat nebo psát, vychází z nějaké vnitřní nutnosti.Ale upřímně - vědomí, že vaše tvorba nachází odezvu v publiku, u lidí, profesionálních kolegů nebo institucí, to zahřeje a je to přeci jen důležité.

Olga Katolická