Čeština je prý výborná obrana proti invazi

ilustrační foto

Další fotky: 

Kniha Prioritaire – Priority mapuje časové období mezi rokem 1993 a rokem 2011, kdy se postupně z Češky stávala Francouzka a z Francouzky Češka. Tato proměna je zaznamenaná ve formě dopisů a je přeplněná vtipnými momenty a postřehy, kterých si všimne jen cizinec.

Po uvítání začala s předčítáním Anne, která zaznamenala ve svém prvním dopisu dojmy z příjezdu do Prahy, kdy byla víceméně zaskočená trávou prorůstající skrz dláždění, štiplavým smogem a dalšími vjemy, na které je našinec zvyklý a vůbec je nebere jako něco zvláštního. V jednom z dopisů se Anne také zmínila, že čeština je výborná obrana proti invazi a okamžitě za to sklidila také salvy smíchu.

Po celou dobu se Anne a Lenka střídaly ve čtení korespondence, která se věnovala se tématům jako způsobu vítání, architektuře, procedurám při nakupování ovoce, naší „bačkorové civilizaci“, jídlu i novým výzvám v životě. Celé to bylo úsměvné, pozitivní s jistou dávkou nadhledu i ironie, což je k životu jistě potřeba.

Během přestávky si návštěvníci mohli prohlédnout vystavené obrazy Lenky Horňákové, anebo si nechat od obou autorek podepsat knihy, které bylo možno koupit přímo na místě.

Druhá část setkání v knihovně byla určena pro dotazy. Hned první otázka byla zaměřená na to, kde se tyto dvě dámy poprvé potkaly. „Byla to vyloženě náhoda s velkým „N“. Stalo se to ve Francii. S manželem jsme tenkrát na ulici uviděli českou poznávací značku a tak jsem hned šla pozdravit krajany. Překvapení bylo, když se z auta ozvalo „Ahoj“ s americkým přízvukem. To byl Annin manžel Alexander. Hned jsme si ale obě padly do oka. Bylo to, jako bychom se dívaly do zrcadla, obě jsme měly podobný příběh,“ vzpomíná Lenka.

Další z otázek byla směřovaná na Anne: „Jak je vůbec možné, že jste sedmnáct let vydrželi v Česku?“

„Nejspíš protože jsem se do Česka stěhovala za láskou. Manžel tu otvíral mezinárodní knihkupectví U Knihomola v Mánesově ulici. Když se navíc narodily děti, neviděli jsme důvod, proč se stěhovat.“

Chvíli před ukončením akce, po tom, co se návštěvníci nechali strhnout k zazpívání české lidové písničky Prší, prší, přišel dotaz od jedné divačky z internetu.

„Co českého mi chybí ve Francii? Nejspíš humor, protože Francouzi a Češi se smějí něčemu naprosto jinému. Takový cimrmanovský humor ve Francii nenajdete. Vlastně jsem celkem ráda, když se francouzským vtipům směju ve správnou chvíli,“ usmála se Lenka.

Barbora Valoušková, studentka SOŠ podnikání a obchodu