Udělal jsem si radost a natočil film, říká Miki Grepl

ilustrační foto

Další fotky: 

Začněme od začátku. Ty jsi býval vrcholový sportovec, pak Tvá kariéra naráz skončila...

Hrál jsem od dětství fotbal, před jedenácti lety ale přišel zlom. Diagnostikovali mi roztroušenou sklerózu a můj život se rázem posunul úplně někam jinam. Přiznám se, že dva roky jsem nebyl schopen se na fotbal podívat ani v televizi…

Žít s roztroušenou sklerózou není jednoduché. Co Ti pomáhá?

Nastavil jsem si jiné hranice. Lépe řečeno, zastávám názor, že nic není nemožné a všechno jde nějak udělat. Chci žít naplno, což se mi daří. Mám skvělou rodinu, práci, která mě baví, spoustu kamarádů a dělám věci, které jsem toužil udělat už dávno. No, a to bylo i natočení filmu.

Je jasné, že film nevznikne z hodiny na hodinu, jak to dlouho trvalo Tobě?

Vždycky jsem miloval westerny, kovboje a tak jsem si řekl, že by nebylo špatné si nějakého takového hrdinu zahrát. Od vůbec první myšlenky na film uběhla spousta času, scénář jsem začal psát v listopadu loňského roku a průběžně ho dopisoval. Pak nastal problém, kde vzít herce, co s kostýmy, kamerou, kde točit. Jediné, v čem jsem měl jasno, byl hlavní představitel – já.

Co jsi všechno musel sehnat?

V první řadě herce, čímž děkuji své rodině a kamarádům z divadla Point. Kostýmy jsem kupoval po sekáčích, z domácích sbírek doloval rekvizity. Díky kamarádu Jerrymu, majiteli westernového městečka v Boskovicích, bylo místo natáčení jasné. Hercům i štábu jsem na rovinu řekl, že jim nedám ani korunu (smích), ale dva dny natáčení v Boskovicích jsou na mne. Což se také 16. a 17. dubna stalo skutkem.

Jak svou prvotinu vnímáš?

Jako kolektivní dílo. Napsal jsem scénář, ale nebýt 17leté Marcelky Mencelové, která film natočila a sestříhala, by nevznikl. Stejně velkou zásluhu mají kamarádi, kteří fotili a také jiný kamarád, Vlasťa Lang, který udělal perfektní hudbu. Bez něj by film neměl takovou šťávu a dramatičnost. No a samozřejmě by to nešlo bez herců, kteří mé pokyny brali občas s rezervou a do děje naopak vnášeli i své postřehy. Prostě kolektivní práce se vším všudy.

Kdy a kde byl film zatím k vidění?

Poprvé byl promítán v divadle Point pro uzavřenou společnost 15.října, kde mi na konci při potlesku ve stoje(!) ukápla i slza... bylo tam asi osmdesát lidí. Poté ho 22. října na přání majitele promítali ve westernovém městečku v zaplněném saloonu. Pro velký úspěch se opět promítal 27. října v Pointu, tam už měla přístup veřejnost a zhlédlo ho asi sedmdesát lidí.

Ty jsi snímek někomu věnoval?

Ano, své babičce Vlastě Šatné, která bohužel krátce po natáčení zemřela. Byla mým velkým příznivcem, moc mi fandila a musím říct, že v den, kdy se film promítal poprvé, jsem za ní šel na hřbitov, abych se pochlubil. Vím, že je pyšná, že se mi to nakonec povedlo.

Co bude s filmem dál a co plánuješ Ty?

Chceme film poslat na různá místa, do televize a podobně, a uvidíme, jestli bude nějaká odezva. Určitě se objeví i volně na internetu, ale zatím nevím kdy přesně.

Já nový film neplánuji. Tedy zatím, nikdy se nemá říkat nikdy. (Smích). V každém případě bychom všichni zúročili nabyté zkušenosti a jistě odvedli ještě lepší práci.

(red)