Vysvobodil jsem ji z kopřiv, říká o legendární "čtyřiadvacítce" Radek Lakmayer

Vydáno: Po, 09/19/2016 - 12:29

Foto ber

Další fotky:

Je hodně aut, ke kterým mám citové pouto. Jedním z nich jsou Volhy. Vůbec poprvé jsem se díky dědečkovi svezla v carevně, neboli Volze 21. O pár let později přibyla do stáje mého strýce jiná ruská krasavice, Volha 24. Když jsem měla možnost sednout za volant a svézt se, byla jsem u vytržení. Plula totiž po silnici, jako by klouzala po vlnách. A tak když jsem její černou sestru uviděla na 1. srazu vozidel RVHP v Plumlově, nenechala jsem si ujít možnost povídání s jejím majitelem, Radkem Lakmayerem z Orlickoústecka.

„V roce 1994 s ní přijeli do Čech Ukrajinci. V Brandýse nad Orlicí si koupili dům a začali podnikat. Pak se finančně zvetili, koupili si nové auto a tuhle krásku odstavili. Hnila v kopřivách deset let, pak jsem ji objevil a koupil za pět tisíc korun. Samozřejmě nějaké opravy potřebovala, ale já ji nijak nerozmaluju. Je to moje pracovní auto a je denně v provozu,“ vysvětlil Radek původ svého vozu.

Do Plumlova přivezl i známého milovníka nejen vojenské historie Petra Fessla. „Jsem po operaci páteře, včera mi doktoři povolili trochu chodit. Tak jsme se vydali sem. V tom autě se jede jak v kočáru, vůbec jsem ta záda necítil,“ přidal pochvalu muž, který si pro tentokrát zvolil uniformu ruského maršála.

A není divu, že ani přes sto kilometrů dlouhá cesta jeho zádům nevadila. Volha se totiž po silnici nese ladně a případné výmoly proplouvá s grácií, které nemůže konkurovat snad žádné z moderních aut. Za měkoučkou pohodlnou jízdu vděčí listovým perům, kterými je odpružena zadní poháněná náprava.

A že je žrout? No, není divu. Čtyřválcový hliníkový dvouapůllitr si vezme kolem 10 - 11 litrů na 100 km. Osmiventilový motor s 98 koníky tak vůbec nemá problém svižně rozpohybovat i 1 700 kilo majestátní ruské krasavice. A mimochodem, volhy mají lampičky v motoru - když potřebujete něco zkontrolovat nebo opravit pod kapotou, posvítíte si. (ber)