S každým odchází kousek mne, říká Eliška Komárková

ilustrační foto

Další fotky: 

Máš krásný hlas a nesporné rétorické schopnosti, to vím dávno. Ale že toho využiješ zrovna na pohřbech, to by mě tedy nenapadlo. Jak jsi se vlastně k této práci dostala?

„Asi před čtyřmi lety jsem neprocházela zrovna dobrým obdobím v soukromém životě. Jak to tak bývá, pomocná ruka přišla ze strany, odkud bych ji nečekala. Tuhle práci mi nabídl Pavel Makový a já se posléze rozhodla ji přijmout. Byla to pro mne výzva, a ty mám ráda. Tak jsem ji přijala. Hodně mi při rozhodování pomohlo, že jsem v mládí měla moc ráda recitaci, několikrát jsem se zúčastnila i Wolkrova Prostějova.“

Jak taková příprava vlastně vypadá, proslovy si píšeš sama?

„Je to týmová práce, bez kolegů, kteří mi chystají podklady, by se dělala velmi špatně. Mám výhodu právě v tom, že mí spolupracovníci jsou skuteční profesionálové. V této souvislosti bych chtěla poděkovat všem, kteří mi byli od začátku velkou oporou. V neposlední řadě je rovněž důležitá spolupráce s rodinou. Na mně pak je zpracování konečné podoby. Snažím se, aby v pozůstalých zanechala pozitivní vzpomínku. Poslední řeč by měla pohladit srdce a duše těch, kdo zůstali. Hodně mi v tom pomáhají básně a citáty, které používám.“

Je to bezesporu náročná práce, zejména psychicky. Jak ji zvládáš?

„Každé poslední loučení se mi pojí s emocemi a velkým smutkem. Nejhůř snáším, když jde o mladého člověka. Jsem sama matka, naprosto chápu zoufalství rodičů, kteří přicházejí o dítě. Tyto chvíle jsou pro mne hodně těžké. Odreagováním je pro mě rodina, mé dvě děti a tři vnoučata. Ráda navštěvuji divadla a koncerty, posedím s přáteli.“

Eliška Komárková výzvu přijala a přijímá dodnes. Třikrát týdně se loučí při klasických obřadech, její hlas zní v soukromé obřadní síni pana Makového v Husitském kostele v Demelově ulici, ale i o víkendech na hřbitovech na Prostějovsku. Její hlas hladí duše a srdce těch, co zůstali. Hladí, protože jím dává kousek sebe. (ber)